Anglie a Skotsko 2010 - popis

Fotogalerie Anglie 2010 »

Je 27.7.2010 a vyrážíme plně naložení na další poznávací „expedici“ tentokrát do Anglie a Skotska. Máme v plánu jet do Calais na trajekt a odtud po pravé straně nahoru do Skotska a pak se vracet po levé straně (v pohledu na mapu) zpět dolů.
Je ráno a vyrážíme směr Havlíčkův Brod za Standou a Ílou Jandovýma. Hned po odjezdu jim voláme, ale ouha, jaké překvapení! Prý si spletli datum o jeden den, takže jsme je probudili. Obracíme zpět a jdem do hajan. Počkáme jeden den, o nic nejde. Auto je nachystáno a my si uděláme přípravný psychický trénink, osvěžíme anglická slovíčka a přečteme si dopravní předpisy v Anglii na internetu.

28.7.-Nasedáme a valíme směr Havl.Brod kde se připojují Íla a Standa Jandovi, a rovnou směr Dojčland a po několika hodinách končíme v kempu kdesi v Holandsku nedaleko Belgie. Tyhle země přejedete jako prd. Vaříme véču, čurat a spát.
29.7.-náš cíl Calais trajekt, kde nalodění probíhá bez problému, páč všicí jezdí tunelem, že? Po několika hoďkách jsem v přístavu Dover u Doverských útesů, které fakt byly vidět někde z půli kanálu. Děsíme se, jak to bude fungovat, řídit auto vlevo, proto byl jako první demokraticky zvolen náš Míša, páč je perspektivní a vnímavej a můžem na něj svést, že je magor, když nabourá :-P. Nenaboural a navíc jsme oba přišli tomu řízení asi po půlhodce na chuť. Je to sranda, všude pruháče, co maj vepředu pruháče. Návod: „Před kruháčem omezíte rychlost, zařadíte se do některého ze tří pruhů podle toho, jestli na pruháči hned odbočujete (levej pruh a blinkr doleva) nebo jedete jakoby rovně (prostření a blinkr žádnej) a nebo ho skoro celej objíždíte (pravej a blinkr doprava). Na pruháči už jenom dávate bacha, kdo kam jede, a je to. Ti co ho objížděj skoro celej, těsně před výjezdem dají jen blinkr doleva a finíto!“ Konec návodu. Poznámka: někde to takhle nefunguje :-D
Chtěli jsme si vyfotiti útesy v Doveru, páč jsme o nich všude četli, ale nějak jsme zabloudili, a tak na to prdíme. Doverský přístav je nacpán pod útesama na malinkým kousku země a je to vlastně jedna taková velká technologie nájezdů, ramp a stanovišt a nic odtud není pořádně vidět. Valíme tedy k nejbližší dálnici a hurá směr sever. Před Londýnem najíždíme na okrajovou dálnici kolem Londýna, jenž je zacpaná, jak jinak, ale během asi půlhodinového nadávání se z ní dostáváme a jednoznačně se utvrzujeme v názoru vyvracejícím chtíč Standy, jenž spočíval v orgasmu jízdy terénním autem po Londýně :-). Ne do Londýna opravdu s cestovou a průvodcem, vlastní auto by tam ani nebylo vpuštěno. Vjezd do skorocentrálního města je na povolenky pro domorodce, co tam bydlí a možná ani to ne. Tady jsem poprvé před tunelem pod Temží zjistil že jsou zde jiné jednotky. Na silnici byla značka v pruhu 50, a tak jsem poctivě jel padesát a všichni začali troubit, dementi, až se ozval hlas z vysílačky Standy, že jako jestli bych nemohl jet rychleji, že tvořím zácpu, páč 50 znamená u nás 80km/h. Ha! Voni tu jsou na cedulích míle! Objíždíme tedy s občasným zastavováním v kolonách Londýn (zdržení asi jen půl hoďky) a směřujeme k prvnímu našemu plánovanému cíli a tím je Duxford. Největší letecké vojenské muzeum na světě. Přijíždíme k bráně pozdě odpoledne, zjišťujeme informace o otevíracích hodinách a najíždíme se ubytovat v prvním kempu v okolí. Druhý den jsme v 9hodin u brány skoro jako první, kupujeme lupeny, procházíme samozřejmě nezbytným butikem s předraženým harampádím týkajícím se letectví jako knihy, stavebnice, letecké kopie bund, spodní prádlo s letadélky na místech intimních apod. Ovšem dál je to bomba! Letadla v hangárech jsou v prvotřídním stavu, jsou tam takové skvosty jako Supermarine Siptfire, Me BF109 , funkční bombardér B17 a B52, špionážní XR72, a další a další skvosty. Kousek dál za letištěm, kde probíhaly letecké ukázky stihacích proudových, vrtulových letadel i bojových vrtulníků, byly ještě nacpané hangáry s vojenskou pozemní technikou, obrněnci jak z druhé války tak i modernější s voskovými figurínami v dobových uniformách. Bylo to hezké, bylo toho dost na celé dopoledne, ucamprtaní nasedáme a jedeme směr starobylé město York, kde navštěvujeme nejen okolí centrální pevnosti, ale i pěší zónu až ke světoznámé katedrále. V katedrále je sviňské vstupné, a tak aspoň já, drzý návštěvník, procházím kolem pokladny vlevo do podzemní kobky a muzea, jenž je zdarma, ovšem odtud se dá vylézt bočními východy zahrazenými pouze páskou do samotné katedrály. Dělám pár snímků a utíkám před ochrankou zpět do podzemí. Z Yorku vyrážíme směr severozápad do srdce Yorskhirské vysočiny k Místům kterým říkám kamenné rakve. Jedná se o část kde se nachází kamenné vyvěralé plotny vrcholků kopců, kde z rozervaných kamenů občas vyrůstají staré pokroucené stromy. Ideální místo pro fotku. Ubytováváme se v rodinném campu poblíž Ingletonu a se Standou vyrážíme jedním autem na obhlídku okolí k viaduktu Ribblehead. Je to stará kamenná stavba, po které ještě jezdí pára. Počasí se zhoršuje, o to víc působí viadukt ponure. Jedeme se Standou ještě v pošmournu kouknout na nějaký ty vesničky u říčky, ale počasí se je čím dál pošmournější, a tak se vracíme do campu. Mám v plánu druhej den ráno vyrazit na focení do oblasti nad městečkem Settle, kde jsou ty „kamenné rakve“. Je zrovna po rozbřesku. Velký mraky a slunce se občas proráží na pár vteřin a prosvětluje tajemně tohle krásný místo. Rodina protestovala, páč jsem ji ráno vyhnal z auta pod přístřešek, co vozíme s sebou na vaření a vegetění a prostě jsem i s autem zmizel do chladného deštivého ponurého rána. Vrátil jsem se asi za 3hodiny. Mamka byla nemluvná, já spokojenej. Po krátké snídani balíme a vyrážíme na sever směr do oblasti Langdale a k Lake Distrikt. Projíždíme kolem mnoha jezer a pěkných míst. V Little Langdale zastavujeme a já utíkám fotit starý pohádkový mostek Slaters Bridge přes říčku vytékající z horského jezera Little Langdale Tarn. Po mém návratu k autu byla rodina na nervy, páč k nim přijela odtahovka a chystala se našeho plechovýho miláčka odvézt. Nakonec se situace vyjasnila, my jsme stáli skoro na silnici, kdežto odtahovka naložila auto, co stálo na soukromém parkovišti. Další náš cíl je Hadriánův val, kde byla hranice Římské říše a dál už byli barbaři a houbaři, tedy divocí Piktové. Stála tady nejsevernější stálá římská posádka. Z budov zbyly rozvaliny nebo spíš základy a val je i dnes stále patrný. K valu se jde od parkoviště u silnice asi kilometr. V malém muzeu se platí vstupné. V Anglii je výborné, že se skoro vůbec nemusí platit parkovné. Téměř vždy jsme zaparkovali, protože nebyl nikdy nával (až na Portsmouth v závěru cesty). Hadriánův val je vlastně již téměř na severní hranici Anglie, dále už je Skotsko. Od kamenných rakví vlastně cestujeme již bez přátel Jandových, kteří zastávají pomalejší styl poznávání Anglie, a tak jsme se domluvili, že si vždy večer zavoláme, kde jsme a kde eventuelně na sebe večer počkáme. Razíme si tedy cestu severoanglickým venkovem k hradu Bamburgh. Zajíždíme nad pláže udělat foto hradu. Dovnitř asi nepůjdeme a pokračujeme k nejbližšímu kempinku, kde se s Jandovými setkáváme. Kamp je plný lidí. Máme problém získat místo, protože v Anglii jsou asi nějaké předpisy, které určují, jak daleko od sebe mohou být jednotlivá stanoviště a pokud by novým návštěvníkem měl být omezen volný prostor stávajících ubytovaných, pak prostě majitel campu kempink zavře a nepřipouští další diskuzi. Na jednu stranu je to správné, na druhou ten prostor podle nás je zbytečně velký. Další den pokračujeme k ostrovu Holy Island, na kterém je krásný hrad Lindisfarne Kastle, jenž je v soukromých rukách. Zde si děláme odpočinkový krátký výlet z vesničky, kde je povinné parkoviště, pěšky k hradu a na pobřeží. Do hradu nejdeme, máme v plánu návštěvu typického anglického hradu později. U vjezdu na ostov Holy Island nás cedule upozorňují, že můžeme vjet jen v určité hodiny vytýčené stavem hladiny moře při odlivu. I tak je silnice na úrovni naštěstí klidné hladiny mořské laguny. Co slané vodě říká podvozek našeho auta raději nedomýšlet. Z tohoto pěkného místa pak pokračujeme dále na sever do hlavního města Skotska Edimburghu. U královského Holyrood paláce parkujeme za symbolické parkovné 1 libry a jdeme pěšky na Holyrood park (tj.kopec naproti u něhož máme hlavní město jak na dlani). Asi po dvou hodinách pokračujeme směr centrum, kde se totálně zamotáváme v dopravě u Nelsonova monumentu, a tak padá krátké a jasné rozhodnutí pokračovat dále směr Stirling, kde se pokusíme večer ubytovat. Po cestě navštěvujeme technickou zajímavost, lodní výtah ve Falkirku. Je to kolo se dvěma vanami (každá váží 302t), kde na principu Archimedova zákona toto zařízení funguje jako výtah celých plovoucích lodí do o 35m výše položeného akvaduktu. Ramena s vanami jsou vyvážená a k 5min trvajícímu otočení stačí motor o výkonu 22,5kW. Výtah je tu od roku 2002 a stal se vynikající turistickou atrakcí. Více na www.thefalkirkwheel.co.uk.
Dáváme si Burgra and Coffé, fotíme a valíme po chvíli dál. Ve Stirlingu je problém-kamp je „nacpaný“ a tak hledáme na divoko jiný. Ovšem daří se nám to až asi o 20km dále na severozápad nedaleko Queen Elizabeth Forest parku. Tuto noc již spíme sami. Jandovi to zapíchli někde nadivoko na parkovišti, protože mají boudu na autě a toto pro ně není problém. Naše putování směřuje druhý den dále na severozápad do oblasti Rannoch k jezerům uprostřed vřesovišť. Odbočujeme fotíme jezera a zase se vracíme zpět na silnici odkud obdivujeme okolní krajinu. Zastavuje u „Bílého domu“ pod Etive mor, jenž je nejfotografovanějším domem snad v celém Skotsku. Zahýbáme na vyhlídkovou silničku na jih, kde jsou peřeje, malé vodopády a nádherná údolí. Dále potom údolím Glencoe k němuž se váže historie o vyvraždění téměř všech jeho obyvatel kdysi v dávné minulosti. Nechali tenkrát naživu jen ženy a děti, těm podpálili jejich domovy a oni potom pomřeli na podchlazení a hlad. Cesta vede pořád do srdce Skotské vysočiny. Projíždíme kolem krásných jezer a vyhlídek. Dalším kempem na nocleh je pro nás místo u jezera Loch Duich. Ale ouha, miliardy komárů nebo spíš takových severských muněk nám otravují život. Jsme zapnutí až ke krku. Různý smradloše napatlaný na ruce a obličej nepomáhají a když si sundám čepici tak mám pleš plnou těchhle mrněk, co lačně pijí můj pot na hlavě smíchaný s krví z jejich bodnutí. Hnus! Prej jim chutnaj jen cizinci! Domácí mají asi protilátky. Lezeme na krátký výlet do kopce nad jezerem. Tady když jsem se ohnal po mrňkách tak mi uklouzla noha a roztrh jsem si trochu koleno s kalhotami. Nic vážnýho ale bolelo to dost. Hlavně že koleno je jinak v cajku. Druhý den navštěvujeme světoznámý nejfotogeničtější hrad snad celé Anglie a tím je Eilean Donan Castle. Naštěstí jsme tam brzo a tak je parkoviště volné a hrad je panensky fotogenický. Za deset minut přijíždí plné autobusy Japonců co maj místo jednoho oka videokameru a všechno natáčejí J. A je po idylce. Japončíci chtějí osobně udělat foto až dole u hradu na skaliskách s kusem zdi hradu a oblohou v pozadí, a v tomto okamžiku končí jakákoliv naděje udělat snímek ponurého opuštěného hradu. Proto jedeme pryč k našemu příštímu cíli a tím je ostrov Skye. Ostrov se dá projet za jeden den v pohodě. Mysleli jsme že tam budeme spát ale časově to vycházelo prima. Navštívili jsme i hlavní město ostrova Portree, zastavovali na vyhlídkách na pobřeží, u vodopádu jako Lealt Waterfal nebo Kilt Rock. Všude se dá krásně zaparkovat. Krásné pobřeží, lidí je poskrovnu. Projíždíme pod známým skalním útvarem Old Man of Storr a ve vesničce Brogaig téměř na severu ostrova odbočujeme na horskou cestu k Quirang Pass, což je průsmyk vysoko v horách, kde zastavujeme a vyrážíme na pěší tůru od silnice na sever po cestičce ke vzdáleným skalám. Máme super počasí a je tady všude bombastický výhled na východní část ostrova až k moři. Paráda! Podobné jako údolí Trollů v Norsku, možná ještě lepší! Jsme asi jen 300 mnm, ale i tak je ta hloubka famosní. Po návratu k autu pokračujeme východně po náhorní plošině k Indrigillu a dále pak po západním pobřeží ostrova k hradu Dunvegan. Parkoviště plné i když zdarma a hlavně veliké vstupné do hradu, a tak pokračujeme po krátké zastávce podél pobřeží s těšením se na focení tuleňů, jenž by tady měli být všude. Nejsou. Jsem zklamán a tak si později vybíjím svou fotovášeň na mostku ve Sligachanu na křižovatce u stejnojmenného zálivu. Ještě několikrát zastavuji a dělám foto už za trvalých protestů mamky i syna. No nic jsem tady jednou a naposled, tak proč si neudělat radost. Večer se setkáváme s přáteli u jezera Loch Ness. Musím Vám prásknout, že při jízdě kolem jezera jsem fakt viděl Nessie!! Ležela mrtvá na hladině jako velkej tlustej had nebo rukáv a nikdo o ni neměl zájem! Když jsem vyjel do další zatáčky, odkud byl výhled na jezero, tak už tam samozřejmě nebyla, asi klesla ke dnu :-). Že já magor nešláp na brzdu i za cenu karambolu, a nevyfotil ji. Mohli jsme být pohádkově bohatí! Camping u jezera Ness byl vesnická farma chovající koně, pěkný čistý jako všechny kempy v Anglii. Zde jsem se domluvili s Jandovými, že pojedeme na jih již každý podle svého, oni měli v plánu navštívit ještě Irsko, my ne. Takže druhý den jsme se definitivně rozdělili se slibem, že se budeme mobilem informovat, zda jsme v pořádku a druhá posádka nepotřebuje pomoc. Ráno navštěvujeme na břehu zříceninu hradu Urquhart jako snad jedinou atrakci co je u jezera Loch Ness. Samotné jezero je úzké, dlouhé a nezáživné bez jakéhokoliv sexappealu. Nechápu proč všichni chtějí vidět toto jezero, když samotná Nessie je stejně v pánu, jak jsem se sám přesvědčil. Pokračujeme tedy dále na jih do městečka Fort Augustu, kde jsou starobylá zdymadla spojující Loch Ness s Loch Oich. No a pak nás čeká dlouhá cesta na západ podél jezera Loch Laggan, kolem Dalwhinnie Distillery, kde jsou i krásná vřesoviště, dlouhatánským údolím míjící Loch Garry až k místu Blair Castle (prý nejnavštěvovanější hrad-jen foto) až k vyhlídce Queens View, kde zastavujeme a jdeme na to kouknout. Je z rampy vidět jezero Loch Tumel a dále celé údolí až po Loch Rannoch. Přijíždíme do Dundee, kde se setkáváme s naším synem Lukášem, jenž v Anglii pracuje. Stíháme udělat prohlídku polárního trojstěžníku Discovery i města v poklusu, navštěvujeme Lukášem doporučenou světoznámou žrádelnu Jimmy Chung, kde za bůra můžete sežrat vagon potravin. Nemohu skoro chodit po tom jídle, neustále krkám, žbluňká to ve mně a je mi blbě a chce se mi z toho blejt. A tak dále vyjíždíme autem k nějakému pomníku nad městem. Jenže se rapidně kazí počasí, a tak po krátké cestě zpět na sever končíme den na Jordan Stone farmě, kde Lukáš pracuje. Vezeme mu samozřejmě alkohol, provádíme inspekci jeho kutlochu, kde přespává (bordel jako za mých mladých časů trávených na vojně). Ubytovává nás jedna Češka, co to tam má jako parťák na starosti, a to v karavanu po nějakých Polkách, co měli naštěstí smysl pro pořádek. Trávíme zmrzlou noc, páč jsme si blbci nevzali deky ze střešního stanu na autě v domnění, že bude v noci teplo, když jako spíme uvnitř. Chyba lávky! Kosa jak sviňa. Ráno se loučíme s Lukášovými rozvernými kamarády a vyrážíme na jih přes Dundee ke katedrále St. Andrews. Je to rozbořená katedrála jakých jsou v Anglii tucty. Bočním východem vcházíme dovnitř (u východů se neplatí a nikdo tam není J ), ale mimo ruin a starých hrobů tam ničeho není. Jdeme se ještě podívat na pobřeží za katedrálou, které je také zajímavé, děláme pár fotek a po příchodu k autu se domlouváme na tom, že pojedeme k západnímu pobřeží a podél něho pak dolů ke kanálu. Projíždíme přes Edimburghské mosty a krajinou kolem nár.parku Lanarkshire směřujeme k zajímavosti u Thornhill tzv. Andy Goldsworthy Sculpture, což je mohstrum na kopci vytvořené umělcem z prostých trubek, vydávájící za větru zvuk tísíce meluzín. Hezká věc, ale blíží se konec dne a musíme najít camping. Po dlouhém pátrání v mapách ho nenacházíme i přes mnoho vyznačených campů v tom matoucím kusu papíru! Nakonec pozdě večer kdesi pod Manchesterem to zapíchneme v hotelu, co se podobá francouzským levným noclehárnám typu F1. Konečně spíme v posteli! Užíváme si to. Druhý den nás čekají lázně Bath (prohlídka města) a konečně přijíždíme do Warwicku, kde je nejznámější a největší funkční hrad v Anglii. Obrovská parkoviště pohlcující každou minutou mnoho autobusů převážně s Japonci nás utvrzují o tom, že zde toho bude k vidění dost. A bylo! Vstupné v přepočtu 1200Kč/os. bylo ten den nižší asi o polovinu. Tisíce turistů, středověké atrakce, souboje rytířů, výcviky orlů, jezdecká klání a volné prohlídky celého hradu , starobylé srandičky, byly typické pro tento vskutku královský jarmark. Pro rodinu s dětmi na celý den o zábavu opravdu postaráno! O díru v peněžence ale taky. Tady na nás dýchla ta stará Anglie jakou máme v představách z různých filmů o Robinu Hoodovi apod. Odpoledne vyrážíme stihnout ještě návštěvu světoznámého kultovního místa Stonehenge. Nestihli jsme, a tak se ubytováváme v nedalekém malém campu, kde se s majitelem dá domluvit i na porušení pravidla být aspoň 10m od jiného stanoviště. Když se dělají malé kroky, tak jde všechno :-) . Ráno po snídani valíme ke Stonehenge. Opět velké parkoviště, pokladny a okružní pěší trasa kolem kamenům, ke kterým se již nesmí. Pro ty, co by nechtěli platit a jít blíže ke kamenům, je možnost vyfotit si docela úspěšně šutry ze silnice, když si vezmou pod nohy stoličku a foťák dají nad vysoký plot, ale musí to udělat před otevírací dobou, později budou mít v záběru houf turistů. Jinak kolem nic už jiného není! Vůbec nic. Jen tráva, krávy, rovina. Za ty prachy teda jako nevím…. No každý kdo navštívil Anglii asi tady byl, tak co. Kousek na jih nás čeká starobylé Salisbury (prohlídka města) a pak atrakce veliká a tou je starý přístav v Portsmouth. Obdivujeme dominantu města Spinnaker Tover, jenž je vidět snad odevšad. Máme malou potíž z parkováním ve starých uličkách hned vedle starobylého Royal Naval Muzea, když vůbec seženete ve starém přístavu místečko, tak je tady omezené stání na hodinu a půl, pak možná pokuta. Riskujeme to, bereme věci a jdeme do přístavu. Celý starý přístav je vlastně muzeum. U pokladen si vyberete co chcete stihnout a pak to stejně nestihnete. Navštívili jsme hlavně lodě HMS Warrior z doby kdy končili klasické dřevěnné trojstěžníky (doba barona Prášila) a pak hlavní atrakci HMS Victory, což je admirálský trojstěžník z roku 1759. Vše je stoprocentně přístupné. Prolezete obě lodi od paluby až po kýl. Na všechno si můžete šáhnout, je to nezapomenutelný zážitek vidět staré kotle ve Warioru. Warrior byla loď, která nikdy nebojovala, protože neměla s kým. Byla na svou dobu tak vyzbrojená, pancéřovaná a rychlá, že každý potencionální protivník jí šel buď z cesty a nebo se rovnou vzdal. U pokladny dostanete i českého průvodce lodí. Dáváme si sváču a se strachem jdeme po několika hodinách zpět k autu. Hurá, je odpoledne a „bobíci“ asi přestali lovit v uličkách pokuty. Tak bez finanční úhony či odtahu auta pokračujeme podél kanálu La Manche do campu u Sussexu, a druhý den přes Sussex zpět k Doverským útesům a k trajektu na kontinent. Po vylodění již ve Francii zjišťujeme, že jízda osobním vozidlem v Anglii je méně náročná pro řidiče než u nás, pravostranné Evropany. Vše je i v tom největším šrumlu přehledné, všude pruháče logicky postavené. Angličané jsou slušní a chápaví, rádi pomohou, poradí. Angličanky neodpovídali mému vkusu o eroticky přitažlivých bytostech. Neměli by se tak cpát hamburgrama, nicméně, nebyla to zase až taková hrůza :-D .Valíme po dálnici přes Holandsko a Belgii směr „Comming Home“. Noclehem v campu kdesi v Holansku zakončujeme v pořádku tento výlet. Jsme plni zážitků a čeká nás jen nudná dlouhá cesta domů, kam přijíždíme na sklonku dne. Díky Anglie a Skotsko, bylo to krásné, bylo toho málo! Třeba někdy příště……….
Jedna rada na závěr: kdo chce projet Anglii a mít z ní to podstatné ve svém foťáku, je potřeba sednout SÁM do auta, naložit spacák a nějaké převlečení když zmoknete (Angláni mají na sobě více triček, třeba i tři. Možná to vlhké, horní, pak sundají a pokračují podobně až do úplné nahoty :-D ). Je dobré mít s sebou pláštěnku a přístřešek do deště, když si chcete venku uvařit véču a posedět při čekání na světlo pro focení. Nutnost je mít hodně záložních karet do foťáku. Z vybavení stačí dva objektivy základní zoom 24-70mm a pak střední dělo 70-200mm a nějaký ten přechodový filtr. Stačí slabší, šroubovací, protože rozdíl jasů, díky stále zamračené obloze, je minimální. Vyčlenit si na to tak 14dní a předem naplánovat fotoplacy. A…..S rodinou toho moc nevyfotíte!

Statistika cesty:

Celkové náklady byly 35tis Kč, 2 cesty přes kanál trajektem, polovina dnů deštivo, čtvrtina hodně oblačno, a čtvrtina slunečno. Platilo se převážně kreditní kartou, hotovost jsme vezli asi 200liber a 100Eur. Dálniční poplatky žádné ani na kontinentu ani na ostrovech. 1 noc v hotelu ostatní v kempech. Průměrná cena kempu asi 23Lb, na severu i polovinu. Nafoceno asi 2000 fotek, kamerovat jsme ani necitili potřebu. Pro fotografy doporučuji polarizační filtr+stativ+šedé přech.filtry, širokoúhlý objektiv+ střední tele 70-200 a navíc jeden širokouhlý světelný objektiv na interiéry. Důležitý je nějaký rybářský přístřešek na venkovní veget a deštníky nebo pláštěnky a pevné boty. Svetry netřeba, stačí vícero triček a nepromokavá bunda. Na severu počítat s repelendy proti komárům. parkovné se většinou neplatí, a když tak symbolické. Provoz na dálnicích a silnicích více než plynulý téměř bez zácp (mimo okolí Londýna). Pozor na jiné rychlostní značení v mílích! peníze jsou Anglické a Skotské libry, stejná hodnota, berou je všude na obou stranách poblíž hranic těchto národů. V kempech může být poblíž velkých měst i obsazeno i když se to na první pohled nezdá. Při přemlouvání neškodí připomenout anglánům že jsme potomci  Czechoslovakia bombardier.

Počet shlédnutí: