Itálie 2008 - popis

Fotogalerie Anglie 2010 »

Je noc 27.7.2008 - 02h a odjíždíme do Slavkovic za Kájou a Věrčou a jejím potomstvem abychom všichni odjeli ještě pro Patrika, jeho „ Fronterčata“ a ženu které láskyplně říká „Milostivá“.Členové expedice: Špagy a Prowi, Provy, Kája, Věra a Bára, Tom, Páťa a Saša, Alča, Honza

Vyrážíme a  cesta ubíhá poměrně rychle až na pár krizí, kdy se Vám začne huba otvírat a nejradějc by jste dali šlofíka. Řeší se to buď pitím kafe za jízdy a bryndáním na vyprané, ještě voňavé triko nebo cucáním kamionových pilulek s nějakým johinbínem či co. Moc to nepomáhá a když, tak jen na chvilku. Proto jsem si nařídil přestávku v Brennerském průsmyku na pumpě, což je stejně místo, kam naše auto dojede bez tankování nejdále. Ulehám na zadní sedačku a třičtvrtěhodinku si ze mne chudáka spícího řidiče kolemjdoucí dělají srandu. Navečer konečně dorážíme do prvního cíle našeho putování  a tím je pevnost Margheria na počátku Ligurské cesty ve výšce 1850mnm. Hned nám padlo do oka místečko dole pod pevností a zkoušíme první trochu lepší křížení rámů našich aut, při vjíždění (video) na toto místo vybavené již ohništěm i dřevem z předchozího cizího táboření. Stavíme stany, děti dělají bordel a Páťa na ně řve, že je snad hodí ze skály, když nebudou sekat latinu. A protože mám postaveno nejdříve díky střešnímu stanu, tak si raději beru děti na dobrodružné hledání dřeva kolem pevnosti a tím jsem jim zachránil vlastně život, že? Ženská část expedice má starost kam půjde tzv.položiti kabel, my znalí věci toto již neřešíme. Víme, že až to přijde tak to bude spontánní a rychlé jako obvykle, a pak se hodí i ekologické umístění potrubí třeba do potoka nebo za vhodný kamen. Potok tady neteče a počasí máme zatím večer velmi příznivé. Děti a ženy trápí blýskání se na jinak čisté obloze. To už také znám a vím že to nic neznamená a proto všechny uklidňuji výrokem, že nás to zrovna zabít nemusí i když šlehne nedaleko. Večer končíme u ohně, jenž kupodivu i hoří bez problémů v této výšce, jen se musí naložit dřevní hmota aby se uvolnilo více hořlavých plynů-to znám doma z krbu. Nikdo zpívat neumí, kytaru prý Patrik raději zapomněl doma páč by ji stejně hodil do ohně a nakonec jdeme poprvé v této malé expedici spát. V tu chvíli začíná stejně pršet. Ráno jsem se musel zamyslet nad svými syny, Lukyn ukrojil chleba a chleba hodil na stůl, jenž byl v tu chvíli plný vody. A když jsem si chtěl ukrojit já stařec ten ubohý žvanec, tak jsem šmrdlal nožem už do rozbředlé „buchty“ a to mě dožralo. Nějak jim nedocházelo, že tatínek má taky rád chleba suchý, křupavý, voňavý. No nic, druhý den máme zase azuro a po snídani vyjíždíme zpět na šotolinovou cestu a zahajujeme první výpravu tzv.trasu.Mont Agnelet tj.po hřebenové cestičce směr západ od pevnosti, abychom si trochu čuchli k místnímu terénu. Po cestě potkáváme dva pastýře dobytka, několik „kovbojů“ na koních 4x4 offroad, vjíždíme do malého ale zachovalého tunelu ve skále, přes údolí pod Colle de Sabbione a sjíždíme do údolí, abychom přejezdem přes lávku ve středisku Casterino pokračovali starou horskou stezkou prudce vzhůru zpět na sedlo Bassa di Peirafica s převýšením 500m (!) na kterém jsme už před tím odbočovali u pastevců. Zahýbáme záhy po Baisse d´ Ourne (2040mnm) k vrcholu u Mont Agnelet, kde je před vchodem do jakési pevnosti malý plácek, kde si dáváme přestávku(2159mnm). Pevnost ze třicátých let 20 století prozkoumáváme a zjišťujeme, že se o ni někdo stará. Vše bylo celkem zachovalé, byly opraveny omítky a udělané malé vyzdívky. Chybí ale pevnostní technologie a zbraňové systémy, nebo aspoň jejich zbytky. Vracíme se zpět k pevnosti Fort Margheria a odtud dále již k počátku slavné hřebenové Ligurské cesty, jenž začíná za pevností Fort Centrale (1925mnm). Ta se jezdí zásadně od severu k jihu. Omrkli jsme zde zaparkovaný speciál Nissan PickUp a podle nálepek bylo vidět že majitel toho už docela dost procestoval  včetně Islandu. Počasí nám tentokrát přeje, ale nemusí to být napořád a proto tuto malou výpravu vyvádím od pevnosti na Liguru. Projíždíme kolem chaty La Perla (2086mnm) kde nám minule poskytl starý pastevec „Brutus“ azyl před sněhovou smrští a bouří, která tehdy zde zuřila. Chata se zdála z dálky opuštěná, protože jinak by na cestě stál jeho starý Fiat Panda 4x4 a kolem by byl alespoň bordel jako minule. Teď tam vládl pořádek a klid. Dokonce svérázný billboard u odbočky k chatě, tvořený rezavým plechem s nápisem Hotel La Perla, zmizel! Jeli jsme tedy dál nádherným údolím La Perla se zelenými travnatými lagunami což jsou stopy po ledovcích. Jsme ve výšce asi 2500mnm a po skalnatém ostrohu vjíždíme na nejhezčí část Ligury Colle della Baria (2102mnm), na tzv. Hroznýš královský, což je klikatá cestička ve tvaru škrtícího hada na skalnatém ostrohu nad propastí téměř 1km hluboké. Zde potkáváme modrý Fiat se dvěma Italy, jenž neznají specifiku této cesty a jedou v protisměru. Je udivující že dojeli až sem. Vyhýbáme se jim právě v „hroznýši“ a kousek dál nás zastihuje hustá mlha. Působí to zde jako nějaký konec světa a mlha pomalu plyne jako ze záhrobí. Je šero až je z toho trochu úzko, snad se proboha náhle nezhorší počasí a my nebudeme muset nouzově přespat právě tady. Raději nedomýšlím další cestu za mlhy a deště. Rozhlížíme se po místech, kde by se dalo v tomto případě „zakempovat“ ale míjíme snad jen dvě místa kam by se vešel tak akorát snad jeden nebo dva stany. Cesta se zhoršuje a místo šotolinky se stává kamenitá, místy vodou rozervaná cesta plná zakulacených balvanů. Naše offroady se pohupují neohro ženě a pomalu dál ke Colle de Malaberghe (2224mnm). V jednom místě musíme na cestě vytesané ve skále velmi - velmi pomalu a opatrně po centimetrech přesouvat naše vozy kupředu, protože cesta je zde úzká jen tak akorát na rozchod našich aut. Na jedné straně štrejchujeme zrcátkem o skálu a na druhé je kolo asi 10cm od propasti. Ptám se rádiem kluků co na to jejich manželky a dostává se mi odpovědi že jedna má hlavu pod polštářem a druhá se raději ani nekouká kam jedem. Myslím, že to tak zlé nebude protože vím, že moje drahá polovička na offroadu v Maroku také prvně zavírala oči a pak se jí líbily věci, že jsem nad tím kroutil hlavou. Míjíme po hřebenu, místa kde výška cesty nad propastí bere dech, kolem nás pobíhají nezbytní svišti a ozývají se krátké výstražné hvizdy těchto zvířat. V jednom místě projíždíme pod skalním převisem, vpravo, nahoře a dole je skála a vlevo je sráz do údolí. Cesta je zde vytesaná ve skále, a ještě nedávno  byla jen těžko průjezdná pro nízký profil, takže vyšší auta, třeba se střešními boxy, zde měla velké problémy. Počasí se lepší, mraky se rozhrnují a zase svítí sluníčko. Ta mlha před tím, byly jen husté mraky ve výšce kolem 2000mnm. Níže už je veseleji. Od Colle delle Vecchie (2099mnm) už sjíždíme do lesních porostů určitě ne ale 30km rychlostí, a klikaticí se dereme do údolí k Passo di Tonarello, kde bydlí nějaký bezdomovec a na jehož vrcholku nad ním (2045mnm) přejíždíme hranici do Francie. Pak následuje romantický prudký a srázný sjezd k našemu druhému táboru Passo di Collardente (1599mnm) na souřadnicích 44° 2'58.66"S 7°42'10.24"V. Mají zde již pro turisty nachystané kamenné stoly, sedátka a ohniště. Poprvé Páťa staví nový forichtung na grilování, tzv. grilovací šibenici, vymachrovaný to vynález na trojnožce, nandáváme maso kuřecí prsa v nálevu od Karlovy manželky, k tomu Patrik přidává kuřecí poloosy (přelož. Kuřecí stehna) a ještě jsou vytaženy výborné Patrikovy klobásky. Super žranice na noc začíná, vypráví se příhody z předchozích výprav každého z nás. Věrka Janů se ptá manžela: : Kájo půjčíš mi taky Toyotu na řízení? Já místo Karla jsem pohotově odpověděl že se zbláznila, že mu to rozmlátí, no a Karel na to reagoval: „Co by se tady mohlo stát, když je tady všude třicítka!“..ale stejně jí to nepučil. Druhý den držel raději bobříka mlčení o této věci. Děti jsou nakonec k půlnoci uondány a nakonec u ohně zůstal Patrik se svojí opičkou. Táboříme na okraji prudkého travnatého srázu, proto při nočním močení musíme dát velký bacha abychom neudělali kutulů. Noc je plná hvězd, ani komáři tu nejsou, je to romantika páč nám i hoří oheň. V dobrém se s dcerou Káji, Bárou, hádáme o ekologii a snažíme se jí vzít iluze. Je to holka tvrdohlavá a nenechává se zviklat. Tak je to správné, tak to má být. Se mnou taky nikdo nehne a to jsem antiekolog jak z praku. Přesto kladu odpadky do pytle pro pozdější vyhození, místo toho abych je ekologicky zlikvidoval vhozením do ohně. Ráno pokračujeme ve sjezdu přes Colla di Sanson, kolem kasáren Marta, až po Coll Bernard (1960mnm) kde parkujeme na slavnou pěší trasou Sentiero Degli Alpini. Vydáváme se špatným směrem a tak musíme slézat kravskou stezkou dolů do údolí. Po cestě se mi daří do krve si sedřít kotník a natočit koleno. Píchá to jak čert a nedaří se mi dávat najevo že to nic není. Postupně se propadám na chvost výpravy a jako správnej „důchodce“ jen supím a hekám. Po půlhodině si chladím nohu v kamenných kádích pod skálou, což na chvíli opravdu zabírá. Věrka s Kájou jsou ve svém živlu, konečně došlo na pěší túry! Jo to se to běhá když jsou o 15 let mladší! Taky jsem byl v tom věku kamzík, ale túry po horách mne tehdy fakt nezajímaly. Přicházíme k nejhezčímu místu túry a to je pěšinka vytesaná do kolmé stěny. Vypadá to zde docela krutě, ale dá se to projít. Pěšinka je bez ochranných řetězů, v celkové opravě, ale o to je to dobrodružnější. Celá Sentiero degli Alpiny je sice uzavřena pro celkovou rekonstrukci, ale správný offroudák je drzý jak vopice a zákazy až tak moc nebere. Proto pokračujeme dále, jenže mě dochází že nahoru na hřeben díky kolenu asi nevylezu a tak navrhuji návrat, páč je dále trasa obsazena horolezci, jenž ji opravují a strojní technikou. Věrka je v ráži a jen tak se nechce vzdát svého cíle dojít na konec stůj co stůj. Proto komunikuje s parťákem dělníků, ovšem bez viditelného úspěchu. Vracíme se tedy stejnou cestou. Svačíme na ostrohu a tam si dovoluji dáti pod kamen staniolek od sušenky. Joj, to som neměl dělat! Byl jsem proprcnut od přítomných dam ze stáje KJ (Karla Janů), že jsem barbar co ničí přírodu, že kdyby to tak dělal každý, tak žijeme v odpadcích. Neměl jsem argumenty a bylo mi ouvej, tak jsem ani moc neargumentoval, nebylo ani čím, měli vlastně pravdu. Protože jsem chromajzl, tak sotva na zpáteční cestě lezu a dostává zabrat levá noha páč tu pravou zhmožděnou nadlehčuji. Ocitám se opět na konci téhle pěší karavany a tak si beru od Patrika, jenž u mne zůstal věrně vzadu jako poslední, ruční vysílačku, to kdybych na cestě vostal trčet a posílám ho dopředu za ostatními. Občas mne kontroluje rádiem jestli ještě žiju a mezitím začíná chcat. Do toho hřmí a nad hřebenem se blýská. Ještě že nás dělníci nepustili dál. To bych asi těžko hledal v neznámé krajině nějaký úkryt pro výpravu a po zkušenosti z Ligury v roce 2007 vím, že tak vysoko v horách při bouřce jde možná o život. Nikdo z nás neměl nepromokavé oblečení ani celtu. A vrtulník by přiletěl až by bylo po všem. Nakonec nejsilnější z nás, tzn.Patrik, Karel, Tom, Lukáš a náš Míša se vydávájí kolmo nahoru pro auta na silnici. Kája neodhadl velikost svého mužství a při jednom větším kroku se mu odtrhl celý kus látky přilepený na jeho mokrých vejcích. Takže se mu z kalhot rázem staly jezdecké kamaše akorát z maskáčované látky. Po cestě dolů, kdy už jeli v autech k nám, jim do cesty v protisměru vjelo nákladní auto vezoucí role sena pro ovce a v tu chvíli mi trnulo, pá č našeho Krtka v tu chvíli řídil ještě můj nezkušený syn Lukáš i když pod přísným dohledem obou veteránů. Vše dopadlo dobře, auta se na skále opatrně nějak vyhnula a my nakonec všichni sjeli kolem jezera „Tříprsťák“ nebo-li Lago Di Tenarda přes Colla Melosa  do údolí a hnali jsme to k moři do kempu Ventimiglia. Tam nás čekalo po zakoupení noclehu překvapení v podobě místního houmlesa který si pletl běžný camping s nudistickou exhibicí a moc se mu nelíbilo, že jsme se mu nasomrovali s offroudy k jeho nuznému plátěnému příbytku. Holky z toho byly hotový a já byl zvědavej jak se tohle bude vyvíjet. Protože jsem měl hrozně zpocený triko, tak jsem vzal jediné co bylo, po ruce sprchový gel „For Men“ a u záchodů jsem spatřil umyvadlo s valchou v jednom a tak jsem na té valše triko přepral a láskyplně pověsil na šňůře na kolíčky. Bylo mi divné že nějaká sličná Italka na mne se zalíbením hledí pohledem plným zájmu o moji činnost. Dmul jsem se pýchou, že jsem taková šikovná „hospodyňka“ a večer jsem to vyprávěl Věrce. Jaké bylo mé překvapení, když mi vysvětlila že ten lavor s valchou není to co jsem myslel, nýbrž že je to lavor na nádobí s odkapávačem! Co se člověk v mém věku i nedoví, že? Později večer jsme všichni zapomněli na večerní klid při posezení u stolu a tu se objevil u naší společnosti „houmles“. On to asi psychicky neunes poslouchat naše hlasité vyprávění o sladkém životě tenkrát na Východě a vyskočil mezi nás a rovnou na mne. Řekl jsem si tedy,.. ten člověk si chce o něčem se mnou vážně pohovořit a nesluší se sedět na židli, když při vyprávění dvou dospělých lidí jeden sedí a druhý stojí. Abych ho neurazil tak jsem se postavil, sundal si brýle, podotýkám že jen proto, abych na něj lépe viděl, páč mám již vzhledem k věku vetchozrakost a špatně zaostřuji, a poslal jsem ho tiše naší rodnou řečí spát, páč jsem mu jinak nerozuměl ani slovo. On se nějak chvěl či co, asi mu byla zima, lezly mu oči z důlků, tekla mu slina z pravého koutku úst, prostě mu nějak nebylo asi volno chuděře. Pomyslel jsem na to, jaké štěstí, že jsem si vzal prášek aby mi nestoupl tlak jako jemu, a rozhlížel jsem se kolem, kam bych mu pomohl případně upadnout. No moc místa nebylo. Kdyby upadl přes stoly, tak za nimi stála Karlova s láskou opatrovaná Toyka a to by mi Kája neodpustil. Proto jsem neučinil nic na záchranu toho ubohého člověka, a doufal jsem že se nakonec zklidní a nebude již třeba mé ne zištné pomoci. Nejsem přece jenom nějaký záchranář a tyhle věci moc často neřeším. Bylo mi později přeloženo, že milý spolunocležník nás nazval bohatými Rusy s velkými auty, že si myslíme že nám všechno patří, a že ať si sbalíme naše LandRovery a vypadnem. Karel se mu prý záhy anglicky dotčeně ohradil, že to není LandRover nýbrž Toyota a to jsem opravdu zesmutněl. Když si někdo plete Landyho s Toykou tak to opravdu nemůže pochopit odlišnosti východu od západu a problematiku globalizace a moderního světa. Tím už jsem si s ním neměl co říci! Záhy jsem odešel spát. Druhý den se větší část výpravy probudila později, pomaleji balila a také se jí nechtělo moc od moře a tak jsme vypustili jednu offroad vložku a razili kolem poledne směrem severozápad do oblasti národního parku Mercantour k pevnosti Authion. První pokus vjet k této pevnosti se nezdařil, páč do parku je přísný zákaz vjezdu a tak jsme objeli park spodem přes Sospel a konečně našli vjezd legální i když pouze asfaltový. Obdivovali jsme nějaký zrezavělý pozůstatek II.sv.války v podobě horského tančíku a po chvíli jsme vyjeli až po pevnost Pointe De Troix Communes (2026mnm) a prohlídli jsme si také pevnost Fort Mille Fourches kde cesta k ní byla zahrazena a byl i zákaz vstupu do vlastní pevnosti, ale mříž byla ohnuta a kdo by odolal prohlédnout si interier, že? Na zpáteční cestě k autu jsem si šlápl do velkého hovna podobnému chlebu a proto jsem šel zbytek bosý a na nohu jsem potom obětoval poslední hlt pitné vody. Nakonec končíme prohlídku této oblasti a sjíždíme do údolí na severu, kde začíná zmatkovat Miss Emily v navigaci Garmin. Zalíbil se jí offroad a tak nás chce stahovat z hlavní cesty do postranních cestiček, což jí prvně toleruji, později jí dávám padáka. Měl jsem chuť vyhodit ji za jízdy z auta, ovšem na to reagoval Kája, že prý až ji budu házet tak ať řeknu, že ji zastaví na stopa. Jo tůhle! Takový prachy mne stála svině, to spíš se na ní dopustím domácího násilí, Kájo! V podvečer dojíždíme pod průsmyk Col de la Lombarde, kde ve výšce 1740mnm nacházíme místo kde Frantíci jezdí na piknik, brodíme přes řeku (VIDEO) a budujeme další přírodní tábor. Večer se bude grilovat naše vepřové, zapalujeme oheň, který ale nechce hořet a tak do noci střídavě s Patrikem foukáme do uhlíků, aby se maso konečně udělalo. To se kolem 01h daří a maso bylo výborné. Příště jen vepřové na grilování a žádné jiné! Ráno Patrikova „Milostivá“ zděšeně ukazuje manželovi rozházené věci pod autem. Navštívil nás nějaký jezevec a šel na zbytky. Celou noc prý nemohla spát jak se bála. To já jsem spal jak dudek. Patrik ráno řve na syna Honzíka že špatně „položil kabel“ na kamen v potoce, že to měl vzít a hodit  někam do řeky. Na cestě dolů k další destinaci se dělá Honzíkovi špatně a agresivně zvrací vší silou mladého těla z okénka automobilu na silnici. Patrik zastavuje a v tu chvíli mu leze z okna Alča a přes střechu auta podívat se co že to vlastně bratr blije. Zvídavá to dívka. Po krátké přestávce se pokračuje v cestě a Patrik řeší nevolnost syna umístěním igelitového pytle do interiéru vozidla. Kolem poledne již vyjíždíme po silnici Route des Grandes Alpes na Vyhlídku Cime de la Bonette (2802mnm), odkud je vidět celé Alpské okolí . Dole pod vyhlídkou se fotíme u pomníčku. Počasí, mírně oblačné, spíše skoro jasné, nám je nebývale nakloněno. Prozkoumáváme detailně i překvapivě zachovalý pevnostní komplex Restefond níže v průsmyku, dokonce se zachovalými kasematy včetně zabudovaných kanonů. Udivující že to nikdo nerozkradl aspoň na železo. Asi zde nejsou nám známí spoluobčané….a nebo takové věci ve sběrnách prostě nevykupují. Prohlídka zabrala asi třičtvrtihodinku a sjíždíme poté do údolí k dalšímu místu na které se těším a tím je Col de Mallemort. Kasárna (2558mnm) umístěná ve vysokohorském údolí masivu pod 3000m vysokou horou a pod pevností Fort de Viraysse (2765mnm) na kterou se již dá vyjet snad jen na motocrossovém speciálu. Cesta začíná nevinně, ovšem ve srázu pod kasárnami začíná být tuho. Cestička 2-2.5m široká, otočky možná akorát pro kočárek natož pro naše offroady, každá zatáčka znamená vyjet vysoko do svahu předkem (45st. sklon) pak trochu couvnout na kraj srázu, znova, někdy i třikrát a to vše asi 15x než jsme se dostali na planinu. I můj syn Míša zde pronesl že nik de na offroadu tak nebál, jako tady. Kasárna jsou používána jako útočiště pěších turistů, když je zaskočí počasí. Jsou zde v jedné budově se střechou patrové palandy a ocelová kamna na dřevo a venku železné kadibudky. Malinko pojíme a s Patrikem se dohadujeme že nahoru to fakt nemá cenu, páč by jsme se zabili. Čeká nás cesta dolů, kterou se pokoušíme nafilmovat (video) a to bohatě na adrenalin tohoto dne stačí! To nás ale čeká ještě jeden výjezd a to k tunelu Parpailon, kam vyjíždíme nádherným údolím podobným světoznámému Norskému údolí Trollů. Před tunelem se rozhoduji vyjet (video) po vzoru ostatních plašanů s autem až na portál tunelu, což se mi k mé nevázané radosti daří. Děláme skupinové focení. Kdyby tohle viděla mamka! Tunel je rozbahněný, tmavý a od půlky skalnatý. Na druhé straně znova adrenalinový výjezd na portál tunelu a pak již cesta dolů do údolí skrz kraví stádo co má pírsing v nosech, směr město Embrun a zde obchoďák Intermarché kde tankujeme a dokupujeme pochutiny. Je podvečer a míříme k rekreačnímu francouzskému jezeru Lac de Serre (já čtu: Lačně sére) a do noci díky Miss Emily hledáme plánovaný kemping. To se sice již za tmy daří, ovšem mají plno. Je zde dokonce WIFI ale jsme nemilosrdně posláni do Municipal kempu za rohem. Kolem 10h jsme konečně na místě, vaříme rychle večeři a bez keců jdeme spát. Ráno veget. Vstáváme jak kdo chce, děláme každém co chce. Páťa sedí na židli, ale hned se záhy ozývá proti kritice své ženy: „ Milostivá, prosím tě neuděluj mi zase rozkazy!“Odpoledne se jdeme koupat k jezeru, břeh je složen z nějakého mastku či co, klouže to a pláži s e nedá říkat pláž, páč po metru padá kolmo dolů do vody. Patrikova žena se snaží slézt jako my sráz z cestičky k našemu místu,Patrik na ni zespoda hledí a čeká…..doufám že na mne nespadneš! Šikovná, pomohla si sama. A Páťa je značně uspokojen jak má statečnou a samostatnou ženu. Děti na zpáteční cestě našli kudlanku nábožnou a dohadují se jakým způsobem ona žere samečka a jestli tenhle ulovený jedinec je ON nebo ONA. Nakonec staví pro chudáka brouka přelézačku a ZOO. Záhy koupání padá rozhodnutí našich žen ve výpravě, jet ještě v podvečer domů aby stihly vyprat a připravit dítka na tábor apod. Rozmlouvám jim to, poněvadž vím že to nebude prdel jet skoro 1400km domů přes noc. Ale marně. Auta jsou nakonec naložena, včetně velké tašky na Bárnyho (to je pes Karla) jak jsme ji pojmenovali a hned jsme sklidili kritiku za nejapný žert. No ona ta taška nebyla zrovna pro našeho Ferdu.Loučíme se s oběma posádkami a držíme palce. Zase příští rok znovu ALPY!!! Je tady najednou nějaký divný smutný ticho a tak jdeme spát asi v 10h večer a ráno před 6h vyrážíme domů stabilní rychlostí 130km/h po dálnici směr Toríno, Miláno, Verona, Bolzano, Innsbruck, Linz, Č.Budějovice, Jihlava a o 21.30h přijíždíme domů. Dozvídáme se že naše výprava v pořádku dorazila před 18h a to je hlavní.

   Z výpravy si přinášíme poučení že: Správně se kafe zalévá vodou těsně před varem, že odkapávač v kempu není valcha, že se dají trika prát i sprchovým gelem, že se nic nestane když se jeden den vůbec nemejem a nečistíme zuby (někdy i dva dny), že vezeme sebou soustu žrádla navíc a zbytečný hadry páč chodíme stejně v jedněch, že je třeba dřevo vozit snad až z domu, páč to jejich moc nehoří, že se nesmí ekologicky spalovat odpadky nýbrž podporovat čínský průmysl tříděním odpadu, že nejlepší auto má stejně Páťa protože vypadá jako armádní speciál, že se děti mají řezat dokud jsou ještě slabí a facany nevracej, a že ALPY je ráj zaslíbený pro turistický offroad a že se má provádět stálý nácvik balení věcí do auta, a cvičit a cvičit a NECHLASTAT!!!!!!!

Špagy 2008

Nejvýznamnější postřehy z Alp:

• Nikdy nechlastej před výjezdem na Alpské trasy

• Když manželka někoho z nás vysloví názor nebo touhu, nikdy se tomuto názoru či touze nevzpírej.

• Vždy uctívej domorodce a chovej se k nim s úctou a pokorou, jsou tady doma a mohli by nám znemožnit zdárné dokončení výletu. A když dojde ke sporu tak jednej plačtivě a vyvolej u nich soucit......zabít hajzla jednou ranou!!

• Je třeba stále sledovat vývoj počasí, páč když vyjedeš do hor tzv. na doraz, může se stát že se staneš nedobrovolným domorodcem s omezeným přísunem sexu, potravin a pochutin.

• Neber s sebou příliš potravin protože to stejně všechno nesežerem, spíš byl zaznamenán nízký stav piva.

Statistika cesty:

• Najetých 3tis km z toho asi 300km v středně těžkém terénu náročném spíše na psychiku než na technické možnosti auta.

Počet shlédnutí: