Maroko 2008-popis

Jednoho zimního dne jsem se svou ženou Růženou řešil otázku kam na dovolenou k mým padesátinám. Plánovali jsme původně USA s nějakou renomovanou cestovkou, kde nás budou vozit v mikrobusu od atrakce k atrakci, na místě nás vypustí do areálu této atrakce a pak nás odvezou několik set km zase dál. Koukali jsme na webu na nějaké ty výlety a narazili jsme nakonec na stránkách www.expedice4x4.cz na zajímavý výlet do Afriky konkrétně do Maroka za slušný peníz 25tis pro organizátory expedice a 50tis nákladů pro 2os a auto. A bylo rozhodnuto. Nastaly několikaměsíční přípravy, jako chystání dovybavení našeho autíčka jemuž láskyplně říkáme „Krteček“ páč se nám to líbí, dále chystání našich těl prostřednictvím lékařů všelikerým očkováním od tetanu až po nemoc špinavých rukou (očkování stálo 5tis/os), pokračujíc sepisováním seznamu potřebných věcí na cestu, jenž jsme nakonec ani nepotřebovali ale o tom až později. Nastal den D konkrétně 19.duben 2008 a my jsme ráno v 5h vyrazili na Prahu kde jsme o dvě hodiny později měli sraz s ostatními dobrodruhy jako jsme my, já a moje věrná žena Růžena. Ve finále jsme v tom zůstali jen tři auta i když původně nás mělo jet 5 aut. Landrover Diskovery 3 s Pepínem a jeho přítelkyní Dášou, Ford 150 Pickup řízený Skokanem a jeho kamarádem Mufem jimž oběma jsme celou cestu poté říkali „Koťata“ a s nimi ještě cestovala drobná Renda kterou Koťata vezla do Maroka náčelníkovi expedice, páč tam byl osamělý, a nakonec naše maličkost- Já a moje žena Růžena s naším upraveným „Krtečkem“ Nissanem Pathfinderem SE. Na malé účasti se podepsaly teroristické útoky v Mauretánii chvilku před tím a zrušení ralye DAKAR 2008. Tato skutečnost pro nás nebyla podstatná, protože jsme dříve v době, když naše děti byly malé a mé břicho nebylo povislé, jezdili v době války do Chorvatska a známe z vlastní zkušenosti, že pravda je trochu někde jinde než nám líči naše média. Po krátkém seznámení v Praze u pumpy s ostatními výletníky jsme vyrazili na nudnou cestu po Evropských dálnicích směr Gibraltar. Přestávky byly v hotelu Etap ve Francii nad Lyonem a další na pláži u moře ve Španělsku . Cesta jihem Španělska po pobřežní dálnici byla deprimující, celé pobřeží je industrializováno jako zemědělská velkopěstírna pomerančů a podobných komodit, desítky kilometrů kam až oko dohlédne samé fóliovníky, prostě nepřetržitá igelitová krajina. Hnus! Nakonec jsme dorazili do Gibraltaru, kde jsme vehementně sháněli „butáno“ do nenažraného ale nádherného Skokanova Fordu Pickup 150. Všude v Evropě jsou u čerpaček stojany na plyn, jen ve Španělsku na to házej bobek. A tak Ford ucucával z nádrží místo plynu pořádnou porci benálu a Skokanovi se to malinko zkomplikovalo, protože se mu tím podstatně zkrátil dojezd jeho povozu. A v Maroku to mohl být docela problém. Proto věc řešil dokoupením kanystrů jimiž vyplnil zbývající volný prostor v nákladovém prostoru svého obrovitého PickUpu. Další problém nastal s hledáním campingu v Gibraltaru protože tam žádnej nebyl otevřený i když nám vedoucí expedice, jenž byl v tu dobu v Maroku na cestě vstříc k nám, zadal souřadnice zaručeně podle něj správné. Po odpoledním bloudění v úzkých uličkách tohoto starého města a návštěve „Skály“ a jejího podskálí jsme zakotvili v pěkném hotýlku Reina Cristina asi 10km odsud. Tam se nám stalo fó-pá když jsme vyfasovali kartu od pokoje jenž byl již obsazen. Vešli jsme nic netušíc do pokoje, na posteli byly naházeny nějaké svršky, na stole rozečtená kniha a z hajzlu se ozývaly všem známé „porodní“ vzdechy. Urychleně ale urychleně jsme vycouvali na chodbu a s Mufem jenž z nás uměl jediný plynně Anglicky s pravým Pražským přízvukem jsme šli reklamovat ubytování. Slečna se ani moc nezačervenala a přeprogramovala kartu a ta věc byla pro ni vyřízena, prostě Maňána. Ráno jsme vyrazili do přístavu pro lístky na trajekt za 65EUR na auto a dvě osoby bez zpáteční jízdenky a po chvilce bloudění po nájezdových rampách vinou španělských celníků jsme konečně najeli  na poslední chvíli do útrob rychlého trajektu směr Afrika – španělská enkláva Ceuta. Na místě po vylodění jsme ve směnárně vyměnili love za Marocké Dirhamy v kurzu 1Euro=11DH a vypravili jsme se na marockou celnici. Mysleli jsme že jsme našli nejlevnější, ovšem záhy jsme zjistili že to stejně patři všechno jednomu bossovi. Na hranici po dvouhodinových obstrukcích, kdy Pepínovi našli na zelené kartě povinného ručení škrtlé MA a nechtěli mu povolit vstup do království, jsme se konečně domluvili s náčelníkem celníků kolik že bude stát malé přehlédnutí v plnění si povinností královského úředníka, no a po zaplacení příslušného obnosu jsme byli konečně vpuštěni mezi hordu marockých obchodníčků, kteří čekali na své dodavatele všeho možného na druhé straně celnice na marockém území. Nikdy bych nevěřil co se dá narvat do osobního auta nebo odnést v rukách. Na parkovišťátku mezi dealery hašiše nás již čekal náš organizační vedoucí výletu a majitel této offroad cestovky Jirka Chramosil alias Náčelník či Náča. Po krátkém přivítání jsme skočili do našich kočárů a valili jsme to v malé koloně do vnitrozemí směr Féz. Využívali jsme všech nelegálních způsobů jak urychlit cestu celé koloně a to díky v Maroku zakázanému používání CB radiostanic. Místňáci na to asi koukali jak na drát když je kolona předjížděla v totálně nepřehledných zatáčkách a v nebezpečných úsecích nám Náča vepředu hlásil do rádia ……“čistý, čistý, čistý, robátka mrskáme!....není čas na hrdinství…..čistý, čistý…..Díky tomu jsme to valili většinou vlevo a do večera jsme byli v kempu ve Fézu. Již ve Španělsku Muf odmítl stejné lože sdílet se Skokanem, bo on v noci děsně chrápal (stejně jako já), a Muf se stěhoval i zde ve Fezu raději bokem daleko za auta a spal raději na zemi mezi štíry a šváby. Ten hoch má lecos za sebou, ale chrápání Skokana prostě psychicky neunesl. Ráno bylo poměrně chladné a záhy po snídani jsme vyrazili na turistickou prohlídku starého Fezu konkrétně jsme začli pevnosti na návrší odkud byl Fez jak na dlani, dále keramičky, a medíny. V medíně jsme byli šéfem kampu, jenž nás zde ve Fezu provázel, protažení všelikerými krámky např. s oblečením, dále s koberci, lékárnou kde se nechal Muf léčitelem „prohlédnout“ do hloubky duše až k číslům jeho bankovních kont , koželužnou, ale viděli jsme i nejstarší univerzitu v Africe, školu s prvňáčky a další různé pamětihodnosti a další krámky se vším možným. Náš průvodce byl slušně oblečen a jako správný mafián se se všemi majiteli krámků vítal a objímal. Zřejmě zde vyrostl a stal se takovým tím nahaněčem koupěchtivých turistů. Tak je to správné, tak to má být. Stali jsme se i my součástí této hry. Hned po příjezdu do centra jsme vyjeli k pevnosti nad starým městem která ovšem nebyla přístupná a tak jsme pouze shlédli z hradeb pevnosti krásný výhled na celý starý Féz a vyslechli jsme od našeho průvodce sofistikovaný výklad o dějinách tohoto starobylého města v angličtině a záhy sofistikovaný překlad od Mufa. Sjeli jsme dolů do města do staré keramičky, kde se manufakturním způsobem vyráběly a vyrábějí jak dekorativní komponenty pro královské paláce tak i nádherné vázy, stoly apod. Co nás překvapilo že z 60 zaměstnanců keramičky  bylo 60 mužů. Ano v Maroku pracují převážně muži, ženy vedou zahalený život v soukromí svých domů s rodinou. Záhy po prohlídce této manufaktury jsme vjeli na parkoviště nedaleko vchodu do centra starého města, přenechali naše miláčky náčelníkem zaplaceným „bubákům“ (náčelníkův výraz pro zpustlé domorodce), a ve vysokých botách s ohrnutými nohavicemi jsme se vydali do úzkých uliček mezi krámky u kterých se mačkali jak domorodci všeho věku tak i pro zážitky nadržení turisté jako jsme byli my. Náš průvodce nám ukázal postupně obchod s oblečením, kde se mi celkem rychle podařilo usmlouvat slušnou cenu džalláby pro mojí ženu, a všichni jsme se vyfotili v místním oblečení s turbany na hlavách. Dále jsme dražili koberce u místního obchodníka s těmito výrobky a zde zase exceloval ve smlouvání Pepíno--video- jenž dražil koberec tak, že by mu snad majitel přidal ke koberci i nějakou Fátimu, taková to byla sranda. I náš byt nyní zdobí malý kobereček. Posléze jsme absolvovali lékárnu s místním léčitelem, koželužnu, kde životnost dělníků je asi 15 let když šlapou bosýma nohama kůže v jámách s louhem. Dalším místem našeho zájmu byl bazar starožitných věcí, a mnoho a mnoho krámků se vším možným. Zabralo nám to půl dne, nikdo z nás si neodnesl žádný bacil či nemoc a plni dojmů z tohoto starobylého města, jenž žije dodnes atmosférou starověku, jsme se vydali na dlouhou cestu k vysokému Atlasu. Tam nás čekala ještě návštěva obchodníku s fosíliemi v cedrovém háji. Nakrmili jsme místní opice a zajeli hlouběji do lesa, rozbili tábor a později večer po vyprávění náčelníka o minulých výpravách šli spát. Ráno nás čekalo překvapení v přítomnosti místních obchodníků jenž si nás našli i zde a chtěli obchodovat. Koupili jsme nějaké malé věci a pokračovali v cestě (video) směrem k oáze v Meski, kam jsme po malém zastavení u přehrady Barrage de Hassan Addakhil kde jsme vykoupali auta --video--dorazili odpoledne tentýž den. Prohlédli jsme si starou opuštěný „ksar“ Meski na pravém břehu údolí a ubytovali se poté v palmárii na levém břehu. Pomocí navijáku jsme sundali z Forda čtyřkolku a večer se stavili na bubínkový koncert hudebníků složených z rodiny nejznámějšího muzikanta Maroka. Dopadlo to tak že se jeho kluci ožrali jak zákon káže a zvrhlo se to v nádhernou pařbu v jejich skalní jeskyni vyzdobené vším možným i nemožným. Směnil jsem zde CD Exitu za CD jejich tatíka a pozdě v noci jsme šli na kutě do našeho střešního stanu. Od dnešního večera třeba budou songy Exitu obveselovat místňáky i turisty z celého světa…. A to už jsme v poušti a jedeme přes napajedlo velbloudů plné všelikeré havěti skrz docela prudkou soutěsku i po úplně dokonalým asfaltu do Merzougy a hlavně do Kasbah de Touareg neboli k Hasanovi. Ubytováváme se a jdu se hned vykoupat do dokonalého bazénu uprostřed tohoto hotýlku. A hned odpoledne v 16h vyjíždíme již v odlehčených autech do světoznámých dun ERG CHEBBI jímž dominuje 100m vysoká duna na kterou se ovšem s našimi 2,5t těžkými hračkami opravdu nevydrápem. Ovšem hned na začátku absolvujeme nezbytnou školku jízdy v podání Jirky Chramostila a záhy se úspěšně zahrabáváme jak můj Nissan tak i Diskoška Pepína a dokonce i mistr tesař Náča se někdy utne. A poblíž byl Skokan na čtyřkolce jenž nám dělal taxika mezi auty. Kdo by chodil v tom hicu pěšky. Takže popořadě. Po názorné instruktáži přímo za volantem mého Nissanu Jirka konstatuje: Dyť to jede, tak v čem je problém??, A já chápu že je to v tom, že ten pedál vpravo se musí držet u podlahy a nepolevovat a nekoukat na otáčkoměr jenž se pohybuje jen malounko pod červeným polem. A fakt to jede!-(video) -Teď ještě se naučit hledat nejtvrdší místa na duně, které jsou těsně před vrcholem než se duna láme do závětrné strany, že na dunu je dobré najíždět z boku a nahoře to srovnat kolmo, že při zastavování se jen dojíždí a pak jen nepatrně dobrzdí aby se neudělal pod kolama klín, že se plyn ubírá až těsně před vrcholem duny a setrvačností dojedem mírně za vrchol duny, kdy je vlastně jistota že se zase vlastní silou rozjedeme a jsme čumákem už z kopce-ono se to radí ale je to místy o nervy-(video), že se i z kopce jezdí pod plynem aby se nezahrabal předek a nehodili jsme nedej bože třeba budku přes hlavu a hlavně se jezdí na redukci 3-5st. a rozjíždí se s ručním řazením na redukovanou trojku páč bych si hned sedl na břicho. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, že když spadnete do „umyvadla“ tak jediná možnost jak z toho ven, je na plný plyn kroužit po šikmé stěně dokola a nabírat rychlost a pak to vyhnat na okraj a když se to nepovede z toho vyjet tak zase na plnej plyn udělat  v tom sklonu návrat do rigolu a znova to opakovat….prostě je to místy na posrání zvláště v náklonech se řvoucím motorem se střešním stanem na střeše a když vůbec nevíte co je za dunou a nesmíte dát nohu z plynu…..ale nakonec se věc podaří. Vyjížděli jsme na vysoké duny-(video), jezdili i mezi nízkými, absolvovali jsme adrenalinové krpály i přejezdy hlubokých údolí-(video). Druhý den na dunách potkáváme bandu Čechů kteří světe div se-jsou ze Žďáru n.S. a okolí a ještě k tomu jeden spolužák mé ženy !!! Náčelník domluvil vyjížďku a tak s nimi vyrážíme a zde se mi nevyplatila frajeřina když jsem měl tři z nich v autě. Chtěl jsem zanechat dojem a jestli jsem den před tím jezdil s respektem k dunám tak teď to přebyla snaha ukázat se a ukázat možnosti našeho Nissana. A skočil jsem si z duny přímo na čumák. Rána jak sviňa, kluky jsem měl za krkem, Adrenalin v celé kabině a výsledek—posunutý střešní stan, utržený závěs nosiče stanu, prasklý a posunutý pravý blatník, u levého utržený držák, vyhozený hlavní chladič ze závěsů a prasklé čelní sklo. Ale auto jelo dál, všechno fungovalo takže po zalepení skla vteřinovým lepidlem nebylo co řešit. Na to že jsem udělal stojku se zase tak nic moc nestalo. Největší strach jsem měl aby můj výlet z technických důvodů hned neskončil. A byl jsem neskonale vděčný dobré konstrukci mého auta že jsem mohl v expedici bez problémů pokračovat. SUPER! Párkrát sice zastávkovala v extrémních otáčkách a venkovní teplotě elektronika jenž hlásila závadu ESP a TSC ale po restartu jak u Windows se vše vrátilo do starejch kolejí. Hlavní bylo že motor šel jak hodinky a podvozek držel. Třetí den jsme zajeli do oázy kde se i jezdilo na snowboardech-(video), a odpoledne jsme vyrazili do hammady (kamenitá poušť) směr Alžírské hranice kasba OUZINA. Mezi tím jsme se stavili na báječné vystoupení kapely Merzouga desert složené z utečenců z Mali. Po dlouhé cestě do Ouziny následovalo občerstvení, bubínková noc u ohně a hajdy na kutě. Průjem jenž mě držel dva dny v kasbě Tuareg byl pryč což jsem kvitoval s povděkem a skromnou vděčností. Jde to zatím dobře, zdraví slouží, mé ženě se to líbí, auto je držák a zážitky jsou naprosto super. Vidíme Maroko vlastně ze všech úhlů. A to jsme teprve ve třetině cesty! Ráno zjišťujeme že se náčelník odstěhovat se svým Tuaregem daleko od nás – prej spát vedle dvou chrápajících aut se nedá. Já jsem spal ve střešáku s Růžou, Skokan na korbě Pickupu hlavou ven, Pepíno s Dášou uvnitř Diskošky a Muf ani nevím kde. Jinak v Ouzině byl poslední mobilní signál na našich telefonech a to ještě jen v určitém místě za kasbou na písečné vyvýšenině kde byl zapíchnutý kůl, na kůlu přidrátovaná žlutá plechovka od oleje s výřezem, a do toho výřezu se vložil telefon a po 5 minutách se podařilo chytit konečně slabý signál bůh ví odkud. A pak jste museli mluvit do té žluté krabice což z dálky vypadalo asi dost podezřele na nějakou duševní nemoc. Ráno pokračujeme směr jih podél hranic vyschlými jezery povodí řeky ZIZ, romantickými vádí vyschlých řek, zažíváme fatamorgánu kdy vidíme v dálce jezero s odrazem stromů které tam samozřejmě žádné není, natož aby tam byly stromy! Jen kamení, písek, místy suché trsy trávy koukající z kopečků písku. A zde jak říká Náča mohou být jak škorpioni kteří se naštěstí vydávají na lov až v noci a hlavně písečné útočné zmije tlusté jak ruka kterým když vlezete do rajonu tak neutečou ale zaútočí. A dostat kousanec o téhle potvory znamená v téhle pustině opravdu konec a Náča by nás raději umlátil polní lopatkou než aby koukal několik hodin na umírajícího kamaráda. Ale kecal samozřejmě, páč je záchranář a nakonec jak by pak vysvětloval seky lopatkou na těle oběti jako kousance od hada, že. Ale účinek to mělo-koukal jsem pod nohy i když jsem se šel třeba jen za auto vychcat. Potkali jsme domorodce neuvěřitelně chudé, žijící ve stanech na poušti několik set km od civilizace a žijící z milodarů ostřílených offrouďáků co jedou náhodou kolem. Naprosto jiná mentalita těchto chudáků ale bije do očí. Zatímco v civilizaci je národní spor agresivní žebrání, kdy je jedinou možností hodit daleko od auta hrst sucharů nebo bonbónů aby jste potom mohli odjet když se horda dětí vrhne do písku za dárkem, tak zde na opravdové poušti domorodci tiše stojí opodál za autem a trpělivě čekají jestli jim něco dáte nebo zda si od nich něco nekoupíte. Je jasné že zde se nesmlouvá a blbejch 100Dirhamů je pro ně neskutečná částka. Na poušti jsme potkali malou madonu a ta holčička byla jak v Jiříkově vidění, když jsme jí snášeli zásoby a ona vše rozdala sestře a mamince! Tak z toho jsem byl docela naměkko. Tito praví berbeři žijí v jednom stanu společně s kůzlátky, jednou slepicí ve vyhrabané díře před stanem a opodál je kamenný chlívek asi pro dospělé ovce. Nedaleko odtud bylo napajedlo, kde kupodivu byla voda už asi ve 4m hloubce. Vylezli jsme na břeh poblíž hledat nějaké fosílie. Nebo dále v hloubce sahary uvidíte na nehostinné kamenité pláni černý berberský stan utkaný z velbloudí srsti a vedle něho dřepí na bobku berber. Co zde dělá, nikdo netuší. Proč se neodstěhuje někam do přímořské části Maroka a nedělá třeba čističe ulice nechápeme. Asi se zde narodil a nechce měnit a nebo nemá prostředky na odvoz a tak zde přežívá. Je jisté jen to že nakonec v lepším případě skončí jeho existence na hřbitově který jsme po cestě viděli, a to pod větším kamenem zapíchnutým na vejšku do písku. Hřbitov byla kamenná jednopatrová stavba s kopulí a okolo ní spousta kamenů, kde jeden černý kámen znamenal osud a prožitý život jednoho berbera. Trochu deprimující a teprve zde si uvědomíte jak moc dobře se u nás doma máme. Po této nádherné cestě pouští-(video) kdy jsme spali nadivoko skryti v dunách, jsme přijeli naskok do civilizace města ZAGORA. Když jsem vyjeli z kamenité drsné krajiny na asfalt, už zdáli nám jeli naproti místní bubáci na babetách, aby nám nabídli předpokládané opravy našich miláčků v jejich autoservisech. Naštěstí náš Hnissan na rozdíl od Volkswagena náčelníka nic nepotřeboval a tak jsme se s povděkem ubytovali v nádherném „sultánském“ paláci ASMAA ve dvoupokojovém apartmá s klimatizací a pozlaceným hajzlíkem a umyvadlem a hlavně velkou postelí, kam by se vešli klidně čtyři. V palácové zahradě byl pěkný bazén který jsme ale nepoužili. Dost dobrý. Večeře se jedla v palmové zahradě u bazénu místo jídelny ve které byl hic, a starali se o nás dva číšníci. Ten večer se ve mně probudila romantika jak sviňa a tak jsem hnal Růžu ještě před půlnocí na pokoj a ostatní se přestěhovali ze zahrady do jakési hulírny kde se samo sebou shulili. Z chlastu samozřejmě…. A nebylo to drahý! Na naše prachy 3500Kč s večeří a snídaní formou bufetu v jedné z mnoha restaurací tohohle paláce. Další den ráno pokračujeme směr SAHARA. Sice po asfaltce, ale průjezdem vesnicí 5km od Alžírských hranic Mhami všechno končí. Silnice i civilizace. Poznáváme na vlastní kůži opravdovou Saharu kdy se vám ztrácí poušť v oparu daleko na obzoru a vaší jedinou starostí je držet auto v tempu v jakémsi náznaku cesty spíše ve stopě nějakého předešlého auta a neudělat gumu. Místy jsme to valili po kamení 120km/h, místy jsme jeli krokem. Ještě že máme klimatizaci v autech, to vedro by bylo k nevydržení. Jsou i místa kde se najednou zjeví zničehonic strom jak z pohádky a v jednom okamžiku jsme se dostali do vádí řeky (zde jsou řeky řekami jeden měsíc v roce), kde v samotném korytě i okolo nebyl písek nýbrž půl metru jemného prachu podobnému cementu. Dost hustý. Auto nechtělo moc jet protože jsem neustále šusplechem hrnul před sebou vlnu prachu a najednou přede mnou zapadlý dva Defendry. Odbočit se nedalo a mě nezbylo než sundat nohu z plynu. Krtek se okamžitě zastavil a sedl si tiše a odevzdaně do náruče hlubokého prachu a bylo vymalováno. Volal jsem rádiem náčelníka, že jsem zapadl a jal se vykopávat auto z prachu. Byla to ale zbytečná práce páč ten prach nešel ani nabrat na lopatu, trochu líp to šlo vlastníma rukama. Padnete na kolena, makáte, prach máte v očích, v hubě, za krkem a nakonec i ve slipech a modlíte se aby Náča našel brzo vaši pozici. Když mne našel, zapřáhli jsme kurtou Krtka za zadní kouli, dal jsem plnej plyn na zpátečku a docela dlouho trvalo než mne vytáhl-(video) na pevnější podklad, kde mi auto dosáhlo kolama na dno toho prachového humusu. Nic jsem neviděl a jen jsem se modlil abych nevletěl do náčelníkova Tuarega jehož venkovní teploměr ukazoval rovných 52 st.Celsia. Naštěstí vše dobře dopadlo, nalil jsem potom do sebe litr teplé vody na ex a pokračovalo se dál směrem podél hranic. Jedete místy po písečných boulích,--(video) místy po vyschlých jezerech, místy po kamenitých pláních hammady, občas si s autem skočíte přes příkop který uvidíte na poslední chvíli. Platí pravidlo že když se objeví na pláni keříky trávy, tak tam stoprocentně bude velký či malý hup, páč tam je tráva proto, že někdy jednou v roce tam teče třeba potok. A můžou tam být hadice. A další zkušenost ze sahary. Když se objeví cesta, kterou Maročané prohrnuli v kamenité pláni buldozerem, tak tam určitě bude roleta. A po roletě se dá jen buď strašně pomalu nebo víc jak 80km/h. Zkoušeli jsme těch 80km protože pomalu bychom nikam nedojeli, ale bylo to o strach. Sice se drnčení uklidnilo, ale pak stačil jeden hup a přerovnal se celý vnitřek auta naruby. Nakonec jsem jel tak 70 a fakt mě to dost medilo. Ale krajina kterou jsme projížděli byla jak přenesená ze Sierra Nevada v USA. Stolové hory, fantastické věže na nekonečných kamenitých pláních, údolí táhnoucí se mnoho desítek kilometrů, pozůstatky živočichů co prohráli svůj boj se Saharou, prostě paráda! V poledne dojíždíme po třech dnech v Sahaře do vojenského města pod horami FOUM ZQUID kde na náměstí za všeobecného zájmu nakládáme ATV na Skokanova Forda opět pomocí navijáku, kladky a blízkého stromu když před tím vyklízíme polovinu restaurace právě pod tímto stromem. Po krátkém občerstvení už valíme po silnici stále na jih, tankujeme jen u značkových pump Shell nebo Total a i tak lejeme při každém tankování do nádrže i aditiva. Naše Common-railové motory opravdu nejsou zrovna to pravé ořechové pro zdejší podmínky. Kdybych tady žil a měl na to mít auto, pak bych vlastnil asi taky starou Toyotu s jednoduchým dieselem bez elektroniky. Tady výkon není podstatný a spotřeba se taky neřeší když litr stojí 9DH (20kč). Ještě se stavujeme do pohádkové oázy v údolí nějaké řeky kam přijíždíme cestou-(video) jak vystřiženou z kýčovitého žurnálu, dáváme z náčelníkových zásob Mochitto a relaxujeme asi 2hodinky. Všude kolem nás jsou díry buď od hadic nebo od škorpíků, ale toto nebezpečí už nějak nikdo z nás nevnímá. Je tady fakt krásně. Opouštíme neradi toto nádherné údolí a po pár hodinách spíme nakonec ve městě TATA kde po setmění jdeme s Růžou na procházku pravou arabskou atmosférou na hlavní třídě. Růža se moc necejtí páč na ni všichni chlapi sedící před čajovnami a hulírnami civí jak na zjevení. Měla si vzít asi šátek přes své blonďaté vlasy. Prolezeme večerní tržiště a jdeme nakonec na kutě protože musíme druhý den dojet až k Atlantiku. K němu přijíždíme odpoledne druhý den po několika zastávkách policie s otázkou kam jedeme, proč tam jedeme a co tam budeme dělat. Slovíčko Turist vše řeší. Četnost hlídek si vysvětlujeme blízkostí hranice se Západní saharou jenž je dodnes vlastně okupovanou vojenskou zónou, kdy toto území před několika lety obsadilo Maroko a hrozila zde rozsáhlá válka s Mauretánií a Alžírskem a místním hnutím Polisario. Dodnes není věc uzavřena a hranice poblíž tohoto území se sousedními státy je zaminována. Před hranicí odbočujeme na kamenitopísčitou pistu směrem k moři a jedeme asi 35km zase terénem. Na konci dnešního putování nás čeká skryté údolí v písčitých světlých dunách poblíž nádherné liduprázdné PLAGE BLANCHE na břehu Atlantiku. Asi 60km od nás kdesi v moři jsou Kanárské ostrovy. Navečer po 18h jedeme k vraku lodi na jihu od nás po pláži. Valíme to 120-130km/h. Po pláži se dá jet jen v tuto dobu kdy je odliv a je nejtvrdší písek pláže. A platí zde opačný reflex. Tzn. Když uvidíte světlou barvu písku znamená to měkký bořící se písek protože je suchý, naopak tmavý mokrý nelesklý je tvrdý, a tmavý lesklý už je tak blízko moři že je zase měkký. Večer jde Náča se skokanem k místnímu rybáři koupit ryby a dřevo a čekají nás hody upečených ryb přímo na žhavých uhlíkách z ohniště a pak příjemná noc v chladnějším atlantickém ovzduší. Je zde asi jen 27st. Paráda. Ráno chvíli vegetíme a vyjíždíme do nedalekého údolí jenž vede do vnitrozemí a po cestičce vedoucí místy i přes zbytky potoka prozkoumáváme nejzazší místa asi 10km kaňonu. Zpátky řídí Růža a docela jí to jde. Je to šikovná holka. Čekáme zase na 18.hodinu a znovu vyrážíme již ale plnou rychlostí-(video) co písek jen dovolí na sever po pláži k dalšímu vraku a asi po 50km vyjíždíme z pláže směr francouzský camping Bou Jerif trochu ve vnitrozemí na území nekonečných plání plných kulatých trsů kaktusů. Následuje večeře kde si dáváme tajin který je ale slabším odvarem toho co jsme měli u Hasana, před restaurací shlédneme vystoupení krotitele hadů, vidíme jak černé kobry tak i obávanou útočnou zmiji silnou jak ruka. Žádnému z hadů se nechce nic předvádět a jejich jediným cílem je dřevěná bedna ze které je krotitel před chvílí vytáhl. Spíme ve vlastích stanech, protože Francouz má plno a v pokojích není ani sociálka a nakonec příjemnější bude spát na čerstvém vzduchu. Muf si ustlal v berberském stanu který stál opuštěn uprostřed kempu a prý to byla moc příjemná noc. Další den se jedem podívat k blízké stejnojmenné staré pevnosti a další cesta je již ve znamení nekonečného putování podél pobřeží moře na sever a končíme den již v civilizaci ve městě ESSAOUIRA. Zajdeme do rybárny, kupujeme si hromadné rybí orgie kdy nám šťastní obchodníci snášejí mísy s rybími pochoutkami jako jsou tuňáci, langusty, krevetky, krabi, chobotničky apod. Musím se mnohdy ptát kolegy Skokana jak se mám dostat k masíčku různé té havěti páč on je v tomto znalý. Jsem velmi velmi učenlivý když jde o můj žaludek….Růža nejí a jen roztomile rozpačitě obdivuje náš apetit. Ryby v tomto podání moc nemusí a těší se na pozdější Pizzu v restauraci v centru tohoto turistického městečka. Po večeři jdeme korzo do uliček a kupujeme nějaké ty dárky rodině a pokouším se vybrat nějaké další peníze z bankomatu na náměstí. Společně s nějakou Francouzkou nadáváme na bankomaty jenž v tuto hodinu už nemají hotovost. Já asi tak stylem Shitt bankomat maj Gott a ona Óóóóh mesijé. A okolo mne se motá stále nějaký klučina jenž mi chce cosi prodat. Místní camping není nic moc a noc je standardní a naši bezpečnost hlídá hromada koček toulající se mezi auty. Další den opět cesta na sever pobřežím velmi podobným pobřeží Chorvatska, stavujeme se na vykoupání na pláži, lidé jsou již tady civilizovaní, dívky jenž už dostaly krámy nosí šátky na hlavách, ostatní jsou v džínách a v tričkách, lidé se koupají v moři, kluci v plavkách, dívky oblečeny v lehkém dlouhém triku po lýtka nebo v šatech. Kolem nás chodí vyschlý mužíček s velbloudem a nabízí svezení na tomto zvířeti. Naši „velbloudi“ stojí opodál zaparkovaní na malém kopečku přímo uprostřed pláže. Holt jsme oprsklí. Všude se mohutně staví, celé části města najednou, hotelové komplexy, silnice, prostě král zvelebuje Maroko takovým tempem, že z toho zůstává rozum stát. V podvečer přijíždíme do dalšího turistického centra, městečka Asilah na severu země. Městečko se podobá nějakému řeckému turistickému lákadlu, bíle fasády domů, modře nebo zeleně malované průčelí vchodů do domů, starobylé hradby, orientální krámky s pevnými cenami kde se již nesmlouvá, umělecké grafity na zdech a kamenité pobřeží. Spíme na konci města v moderním hotelu který asi pochází z domy Beatles protože na stěně v recepci měli podepsanou velkou fotku této kapely. Pokoj s klimatizací a koupelnou je zde již standart. V poslední den našeho pobytu v Maroku jedeme po moderní prázdné dálnici směr Tanger a odbočujeme před ním na Ceutu kde hraniční formality již trvají kratší dobu, také proto, že se nám daří svými špinavými offroady zacpat úzké koryto kontrolního stanoviště hranice. Na Španělské straně nás čeká ještě kontrola na drogy pomocí psů jejichž čumáky nám rajtují na podvozcích a v podbězích našich ořů. Vše je v pořádku, protože kdyby nebylo tak to by byl opravdu fenomenální průser na několik dlouhých let. Před hranicí prý dealeři strčí turistům do karoserie drogu zabalenou s magnetem a za hranicí si ji při stání na průjezdech z hranice někdo nenápadně vyzvedne. A ani nevíte že jste kriminálník jenž pašuje drogy. A tak jsme si hlídali auta zatímco Muf zdatně vyřizoval papíry k přechodu. Záhy se nalodíme na trajekt, přeplouváme Gibraltarskou úžinu za 20min a ještě nás čeká další psí letmá kontrola při výjezdu z trajektu a jsme v EU. A to už nás čeká „jen“ třídenní cesta po dálnici přes Španělsko, Francii a Německo a půl Česka. Doma zjišťujeme další poškození na našem „Krtečkovi“ za které ale Nissan opravdu nemůže, totálně vyteklý pravý zadní tlumič Old Man Emu. A to byl drahej jak sviňa a myslel jsem že Dajbych prodává jen ty nejlepší tlumiče na světe. Možná kdybych nechal originál podvozek Nissanu co byl na Pathfinderu, tak by problém žádnej nebyl. Cesta to byla fantastická, neskutečně krásná, Náča jako průvodce je skvělej, jeho Mochitto bylo taky skvělý, Marokánci jsou velmi příjemní a pohostinní a vůbec neznamená že tato berberská země patří do potencionálně nebezpečných oblastí arabského světa. Je to velmi barevná země kde si offroad příznivec alliaz dokonale postižený jedinec s vozem 4x4 přijde na své. Všem moc doporučujeme, jeďte tam ale s osobou znalou prostředí  jako je Jirka Chramostil a nikdy ne sami když tak minimálně dvě nebo tři auta. Angličtina je nezbytností ale stačí umět základy, protože stejné základy umí i místní bubáci. A to si rozumíte mnohdy lépe než by jste sami řekli.

Nejvýznamnější postřehy z Maroka:

Země několika tváří. Studená v horách i úrodná na severozápadu, pustá a horká za Atlasem směrem k Sahaře. Lidé pohádkově bohatí i neskutečně chudí, lidé vzdělaní i zcela primitivní, lidé co neznají pojem krádež. Nikdo si nedovolí druhému nic ukrást, policie vše řeší na místě nejúčinnějším a nejprimitivnějším způsobem. Prostě provinilce zmlátí tak že se z tohoto ponaučení léčí několik týdnů a ještě si stráví čas v místním vězení. Doprava je OK páč tam moc aut není, a když narazíte na městskou dopravu tak místní dopr.policie celou dopravu zastaví a dá vaší koloně přednost. Je nutné vždy při jízdě svítit. Domácí nesvítí ani v noci natož ve dne. Mnohdy nemají ani žárovky v autech. Co se týče aut tak převažují staré Mercedesy tzv.piána a Mitsubishi náklaďáky přeplněné nákladem tak že to bere dech. Nejčastější dopravní prostředek domorodců je oslík zapřažený do dvoukolové kárky pro dvě osoby s plachtičkou nad korbou. Další výrazný poznatek je žebrající mládež jenž žebrá mnohdy z podstaty. Je to asi národní sport. A dalším výraznou zkušeností je smlouvání o cenu zboží. Marockého obchodníka opravdu potěší když o ceně smlouváte, protože tím oceňujete jeho výrobek, ví že o něj máte zájem, jen se to nesmí přehnat. Je dobré v duchu posoudit kolik by jste za to dali u nás a tam to stopnout a níž už nejít. Nestojí za to urazit ho velmi nízkou cenou, to má pak vše opačný efekt. Uzavřený obchod se ztvrzuje podáním ruky a popř. ještě vypitím sladkého mátového čaje. Odhad ceny podle ceny u nás obchodníka bohatě uspokojí co se týče jak zisku tak uznání jeho práce. Jeho pomocníkům jenž Vám výrobek zabalí se dává malý bakšiš kolem 10-20DH. Neuvěřitelným zážitkem je v proevropské části tempo výstavby celého Maroka, staví se vše najednou bez ohledu na rozlohu výstavby a asi i cenu. Bodejť ne když tu všechno patří vzdělanému králi jemuž záleží na prosperitě jeho země. O tom se nám u nás i našich „vládců“ může jenom zdát……..

Statistika cesty:

• Najetých 10tis km z toho asi 1000 v terénu

• 18 tankování- celkem za 38tis Kč

• Vypité 2litry vlastního tvrdého alkoholu

• Útrata za směnu dirhamů 7900DH=20tis Kč

• Celkové přímé náklady za výpravu 105tis

• Spotřeba vzd.filtrů 3

• Motorový olej vyměněn hned po expedici

• Prodělané nemoci: sračka u mé osoby 2 dny, alergie na slunce na půlce těla (vypadáte jak po neštovicích)

• Měsíc po Maroku čištění palivového systému od saharského písku

• Dva měsíce po Maroku oprava pneumatiky píchlé od velbloudí trávy

Počet shlédnutí: