Rumunsko 2009 - popis

Fotogalerie Anglie 2010 »

Je 27.7.2009 a ráno v 8h se na čerpací stanici Paramo setkáváme s dalšími členy výpravy Rodinou Janů-( Káya, Věra, Bára a Tom) a rodinou Augustinovou (Patrik, Saša, Alča a Honzík). Dáváme kafe z automatu a vyrážíme směr Slovensko, páč bychom do večera měli být někde na východním Slovensku nebo ještě+ lépe v Maďarsku. Expedici navrhl a naplánoval Káya, přesto jsem do své navigace den před odjezdem stihl nacpat mapu a souřadnice hlavních bodů o jejíž návštěvu jsem nechtěl na této expedici přijít. Projeli jsme Slovensko ke Rimavské Sobotě a nakonec v podvečer jsme zakempovali v jakémsi bývalém campingu u rybníka kde byla fůra komárů, ale dalo se to přežít. Postavily se stany, Bára nocovala v Kayově Toyotě a páč neměla spacák tak jí byla v noci zima. Ráno vstáváme v 7.30h a snídáme, balíme, a nakonec se v 10h daří vyjet na další cestu. Snad dnes bychom do Rumunska měli dorazit. Cestou si sami zvedáme závory na železniční trati protože zjevně nefungují a projíždíme jednou typickou cikánskou vesnicí, kde nás zaujala policejní stanice obehnaná vysokou zdí a ostnatým drátem. No, chyběly už jenom kulometný hnízda a bylo by to jako v Palestině. Na hranici s Rumunskem je chvíli zmatek, protože hranice je asi uzavřená, ale záhy se to vysvětlilo a pustili nás dál. Projíždíme vesnicemi kde je mohutná výstavba honosných vil, zřejmě Rumuni co pracují na západě, tak všechny prachy vráží do svých domů. Domy super, silnice v hrozným stavu. V jednom momentě protijedoucí náklaďák přejel přede mnou kočku tak natvrdo, že ty sračky pokropily naše auto, na skle se objevilo kus mozku nebo co to bylo, a mé ženě Růženě se v tu chvíli zvedl kotel. Začíná to býti akční! Páťovi nefunguje vysílačka a tak hledáme po cestě obchod, kde by se dala koupit pájka. Po několika návštěvách supermarketů a hypermarketů v 18h přijíždíme do Sapanty, navštěvujeme jako každý tady tzv. Veselý hřbitov, kde na dřevěných náhrobcích je vždy vyobrazen uživatel hrobu v typickém provedení a s popisem. Např. traktorista s traktorem, prostitutka s vyhrnutou sukní apod. Kostel na hřbitově prochází právě masivní rekonstrukcí, některé jeho části se nahrazují betonem. Zajímavý přístup, ale výsledek nikdo nepozná. Děláme hezká fota v záři zapadajícího slunce. U auta mne zastavuje místní babka, tahá mě za rukáv a něco brebentí svahilsky, …asi se jí líbím . U nedalekého campingu zjišťujeme že se naše výprava do tohoto campu už nevejde a tak vyjíždíme do hor. Kousek nad kempem potkáváme pasáčka s chromým koněm kterému se evidentně nechce přes brod. Poblíž Sapiny je ale všechno interziv zakázané pod vysokými pokutami. Jedeme tedy výš, kolem dřevařů pracující v lese, a až před vesnicí……loc…...je plac kde není žádná cedule a poblíž je i čistá řeka. Honem stavíme skoro za tmy stany, děláme večeři a zapalujeme táborák. Páťa při světle plyn.lampy opravuje vysílačku a světe div se-daří se mu to. Prohřál kontakty jeden po druhém a nakonec to byl studeňák. Šikovném kluk. V noci to stíhá ještě zapít slivovicí s Kayou, u ohně prý byli až do 3h. Ráno vstáváme v 7h protože nás budí dřevorubci kteří jedou do práce. Balení je pochopitelně delší, protože pohled na našeho Páťu opraváře z předešlého večera je vše vypovídající. Naštěstí nejedeme po silnici a vyrážíme dále do hor (video) na dřevorubeckou stezku vzhůru směr Poliana. Hrneme naše auta přes vykotlané kameny a rozježděné cesty od lakatošů, několikrát musí Kaya uplatit dělníky pivem aby nám traktorem odhrnuli kmeny z cesty. Tuhle cestu lesem jsem vymyslel já, a tak mám nahnáno jestli nás to doveze tam, kam by nás to dovést mělo. Cestička je čím dál užší, občas brodíme přes velké tůně (video), ale nakonec se ocitáme na planině, kde potkáváme dva offrouďáky z Hradce, jenž mají problém s Micinou Pickupem v ultimativní úpravě. Jsou tady už druhý den, utrhli totiž čep řízení a tak se Páťa dává do odborné opravy, já mu asistuji přinášením různých pomůcek od šroubů až po HiLift i neodbornou radou či štiplavou poznámkou. Pomocí navijáku a kladiva se daří utržený čep vyndat a nahradit šroubem M12 a dvěma matkami. Po opravě ale upozorňujeme majitele že mu ještě chybí zadní tlumič kola, o čemž nemá ani páru. Odcházím ještě do lesa udělat nějaké to hezčí foto a pak odjíždíme na cestu, kterou nám chlapi z Hradce popsali jako lehké bahýnko. Ano. Po sjezdu po louce se ocitáme ve vlhkém porostu a cesta je samé bahýnko. Jenže kolej je tak hluboká, že můj krtek se zavrtává pravým kolem do bahnité tůňky, kola se zalepují blátíčkem a auto jaksi nechce dál při snaze opatrně projet. Kdybych nebyl naložen všemy ty krámy, tak by to rozjel a silou to určitě zvládl. Ale nechtěl jsem dopadnout jako ti Hradečáci a tak jsem se pěšky potupně vydal za všeobecného veselí vydat náhradní trasu pro své auto. Nakonec se to podařilo, chlapci s vypětím všech sil ten hluboký úsek projeli s plynem na podlaze, auta skákala asi půl metru vysoko, ale jim se dobré dílo podařilo. No hlavně si upravili sebevědomí a přilnuli tímto ke svým miláčkům (autům). Mě to ani nemrzelo proto vidím hlavní cíl svého vozidla -bez závad mne dostat na místa kam chci dojet -a to se mu za 2,5roku jeho života zjevně bez problémů a velkých nákladů daří. Musím ho ale ještě pořádně odlehčit. Další cesta vedla náhorní planinou Poliany, krásná příroda, hezké tůňky na cestě, občas primitivní příbytek pastevců, se tam stádo ovcí. Někteří měli na sobě obojky s hroty proti vlkům. Tak tady asi medvědi a vlci opravdu jsou. Sjíždíme z hor do údolí a následně na to vyjíždíme na planinu k ruinám bývalých hotelům, kde se fotíme u kříže. Fotím malá rašeliniště, projíždíme pro radost pár kaluží a navrhuji vrátit se níže na jednu přírodní louku u potoka kde bychom mohli rozbíti tábor. Ženy chvíli pochybují o tomto hezkém místě, ovšem už se začíná pomalu smrákat a tak nezbývá než dáti souhlas k utáboření. Schvalování jim trvalo asi hodinu, ale zato tohle místo poskytlo nejen nikým nerušený pobyt, ale i možnost se pořádně vykoupat v čistém potoku plném tůní. Ani hovna krav se zde nevyskytovaly natož odpadky. A pod podlážkou stanu jsem měl přírodní měkkou matraci z vysoké trávy a rašeliny. Ráno o půl sedmé dělám nějaká fota a pomaličku si suším stan od ranní rosy a chystáme věci k zabalení. V deset hodin je sbalen i zbytek této výpravy, vyjíždíme zpět na silnici (video) a vydáváme se na Kayou naplánovanou trasu směr východ. Míjíme několik salaší, přehradu ve výstavbě a nakonec nás čeká asfalt. Projíždíme vesničkami s krásně zdobenými vraty do dvorů. V Borsaně navštěvujeme světoznámý klášterní komplex, dole u vjezdu do komplexu vybíráme místní měnu z bankomatu a jedeme směr nové zážitky. Na benzinkách děti vždy dokupují zmrzliny, v Borse doplňujeme v hypermarket u nějakou tu vodu protože i nám trochu v nádrži ubyla. Po krátké poradě se vydáváme z Borsy směr Pietrosul po stále se zužující cestičce plné diferákových kamenů a pod stále se zvětšujícím se úhlem stoupání. Jedeme s autama vlastně turistickou horskou cestičkou do rezervace. Po krpálu kde mi začíná Krtek dokonce i hrabat se ocitáme u cedule se striktním zákazem vjezdu do rezervace. Je to ta známá červená značka s bílým vodorovným pruhem. Tyhle značky znamenají ve světě zákaz pod pokutou a to nechceme riskovat. Asi by další cesta k vysílači Pietrosul byla velmi zajímavá, ale hlasováním jsme jednomyslně rozhodli neriskovat zásah úřední moci a sjet po krátkém sběru borůvek zpět do údolí. Auta konečně vypadají zaprášeně, což nám mužům ve výpravě dělá neskrývanou radost. Aranžujeme zase hezké společné foto a samospoušť foťáku zaklíněném v kameni. Vracíme se stejnou cestou po kamenité stezce dolů do údolí. Cesta vede mezi ploty ohraňičující jednotlivé pastviny. Po silnici průjezdem přes oblast Rodney se dostáváme do průsmyku Prislop, děláme krátkou zastávku poblíž novostavby kostela, cigánská rodina zde zabrala příkop u silnice a prodává na špinavém hadru 4 zmodralé houby. Navrhuji jet od Prislopu po hřebenovce dále k Ukrajinským hranicím do rezervace…….tam najít místo na tábor ale návrh neprošel, protože na hřebenech bude prý asi zima a nebudou tam hlubánky. Je to možné, ale nějak by mi to nevadilo. Po cestě do údolí se dostáváme do stáda krav, hledáme vhodné místo na tábor, přebrodíme se několikrát přes řeku, což je velmi příjemné zpestření, abychom následně jeli dále protože místo je opět nevhodné. Mě osobně je celkem jedno kde budu spát, jen když to bude dál od cigánů a medvědů a bude to na rovině abych nespal hlavou dolů, páč pak se mi zdají divoký sny. Nakonec brodíme na pěkné místo u řeky (video), kde jsou ale nějaké odpadky. To je důvod k delšímu váhání ale mě už se nechce dál, odpadky jsou všude, Rumunsko je tím typické. Souhlas je nakonec dán i když se nenachází v místě žádná hlubánka ke koupání. Věra večer opéká v alobalu pro všechny baštu z brambor a masa a česneku-je to naprosto super a zatímco se to griluje tak děti provádí pyromanské pokusy. Dostávám také a dělají se mi boule za ušima. Kaya a Páťa zjistili že stavět stany je v noci naprd a tak začali praktikovat noclehy pod širákem. Já osobně raději spím ve stanu z toho důvodu, že mě v noci nehryžou jak komáři tak i neočuchávají divocí psi a krávy. Ne že bych se bál, ale nechci se ani probudit v mokrým spacáku od ranního deštíku či rosy. A stan mám super, je postavený za 5minut a sbalený za ještě míň. Zbytek rodiny tráví nyní noci ve střešním stanu na autě. Taky super…medvěd když tak sežere tátu, potomstvo a hezčí část rodiny přežije.

Ráno vstávám v 7h-ostatní v 8h, vyjíždíme v 10hod a při brodění řekou zpátky (video) si to skočím takhle s autem do hlubší části řeky a ejhle, později objevuji u pumpy, že mi uplavala espézetka i s rámečkem! A aby toho nebylo málo, tak při kadění na pumpě mi nějaký pošuk ukradl moje jediné použitelné dioptrické brýle! V autě mám jen dioptrické sluneční, ale velmi silné určené do pouště nebo v zimě na hory. Slepý jsem, nevidím! Hajzl, ať ten Rumun z nich oslepne! Vyrážíme směr Voronet což je světově profláknutý klášter s malovanými výlevy na stěnách a pozlaceným vnitřkem. Říká se mu Sixtinská kaple východu. Uvnitř se nesmí fotit a tak fotím oltáře a taky stropy s frekami jak o život aspoň bez blesku a dělám přiblblé ksifty na ochranku u vchodu. Páťa dostal u vchodu do areálu kláštera černou sukni s líbivým vzorem, prý nesmí chodit nahatej s holými koleny a chlupatými stehny. Byl okamžitě středem pozorností všech fotoaparátů v okolí a to nejen našich a možná i mnichů :-)! Tváří se velmi pokorně, no bodejť ne, když před tím prý utratil 60 Lei za zmrzliny svým miláčkům. Celá skupina poté se pokouší dojet na další místo zkratkou po okresní silnici přes les. Ovšem z okresní silnice se stává cesta, pak stezka a nakonec nás posílá místní pobuda v lese do vyschlého řečiště plného kamení a stromů. Vracíme se tedy na silnici (video), a míříme raději koupit mi brýle. Ve větších Optikách je nemají a tak nás mladá slečna co umí Anglicky posílá do velkého města do METRA čili MAKRA. Když tam dojíždíme, v Makru nic nemají a neumí jinou řeč než tu jejich svahilštinu. Posíláme tedy výpravu dopředu směr soutěska Bikaz, nechceme býti tentokrát brzdou výpravy, a my začínáme ve městě hledat nějakou Optiku kde mi udělají brýle. Nakonec v Hovnooptice čili MEDOPTICALu se zadařilo a za 20min mám fungl nové dioptrické brýle se stříbrnou obroučkou v luxusním provedení celkem za 420 Lei což je polovina toho co by to stálo u nás! A to nás ještě obsluhovaly navoněné slečny! Vyrážíme za výpravou, třeba ji dojedeme do večera, třeba na nás počkají na cestě. S výpravou se setkáváme v podvečer u přehrady………  a utábořujeme se v kempu pod přehradou, kde nějaký zlatokop po nás chce prvně 750 Lei za noc, ovšem po našem ťukání si na čelo volá Káya  jeho šéfovi a ten chce jen 75 Lei. Ten všivák zavšivenej by nás okradl v přepočtu o 4185 Kč !! V noci fotím přehradu a jdu brzo spát, proto dnes toho opravdu bylo dost. Ráno se stal zázrak. Páťa vstává ze stanu ještě za mlhy v 7h. Paráda, to dnes něco stihnem. Nestihnem páč se zase odjíždí po 9h. Bicáz je prý krásná soutěska, ale jak jí projíždíme, tak super to zase nevypadá. Plno stánků, a taková normální proláklina. U červeného jezera zastavujeme, a zatímco Kaya a Páťa s rodinami diskutují u auta zda k jezeru jít, my jdeme fotit tento přírodní úkaz. Jezero vzniklo sesuvem půdy z roku 1837 kdy sesuv zahradil říčku Bicaz. Červenou barvu jezera zapřičiňují sloučeniny železa. Údajně při sesuvu zahynul pastýř se stádem ovcí a tak se mu říká i vražedné. Dále nepokračujeme na solný důl jak jsem doufal, ale jedeme přímo směr Věčné ohně. Po cestě míjíme několik nových funkčních kláštěrů a nakonec nás chytá silná  bouře a u cíle chvíli bloudíme, protože zase místo regulerní silnice (video) je zde cesta plná výmolů (video), což nám nevadí. Ohně se nachází na kopci nad vesnicí, jsou označeny obyčejnou cedulkou těsně před odbočením s nápisem Vulcano . Fakt to hoří ze země. Fotíme se u této zvláštnosti a začínáme hledat nějaké místo na spaní. Navrhuji vrátit se zpět po hrbolaté cestě na místečko u řeky výše v horách, ale na návrh není odpověď. Jedeme tedy dále z hor směr civilizace. Tyto vesnice v horách jsou naprosto odříznuté od světa, je to vidět jak na domech, tak i na lidech, na dopravních značkách :-). Staví se sem nyní silnice za prostředky EU. V jednom místě se sráží Páťova Frontera s krávou. Kráva málem upadla, Frontera se jen zhoupla, stádo se malinko poplašilo včetně pastevce. Skoro za tmy dojíždíme do penzionu umístěném uprostřed vinohradu. Najednou luxus,bazén, muzika, zasedáme k večeři, bude špíz a pěkné čisté pokoje s koupelnou. Ráno při placení očekávaná suma 65 EUR na rodinu. Normální západní cena za provinční hotýlek s polopenzí. Někdo mi ukradl klín z pod auta, ale to se teď nedá řešit. Ráno v 6h jdu fotit do vinohradu. Ale nic tady zase tak moc není tak nevím co z toho bude, jestli nebylo lepší se válet v posteli. Vyrážíme kolem půl jedenácté, zase toho dnes stihneme asi málo. Dojíždíme nakonec do oblasti bahenních sopek, kde se neúspěšně snažíme najít tyto sopky podle Kayovy papírové mapy, což se chvíli nedaří. Nakonec se dílo podařilo, sopky jsou krásné a zajímavé, bublá v nich místo lávy bláto (video). Další cesta vede do solných jezer, ovšem místo těchto jezer jsou zde městská koupaliště přeplněná lidmi. Léčebný účinek těchto jezer je zcela asi potřen masovou turistikou a návštěvností tohoto místa. Do té špinavé vody plné bacilů a nemoci z lidí by mne nikdo opravdu nedostal. Zde by si člověk přímo řekl o lupénku z infekční vody. Kousek dál se sušili na slunci lidé namazaní černým údajně léčivým blátem, ale moc tomu nevěřím, že dnes to bláto ještě léčí. Kaya rodinka a děti Patrika (mimo Patrika) sice do té hnědé vody lezou a evidentně je to baví. Za lázněmi kousek výše je místo oplocené pod skalou, jenž je asi opravdu ještě léčivé, jsou zde vidět slaniny a zvláštní zabarvení vody. Jo tak zde se vykoupat by bylo opravdu vhodné, ale zakázané. Vyrážíme asi po hodině a půl dále směr Brasov. Nestíháme ale najít žádné místo na táboření a tak hluboko v noci z nouze nakonec KAYA velí odbočit ze silnice na louku u potoka pod silnicí, a mezi odpadky po kempujících výletnících rozbijeme náš poslední společný tábor. Ráno v 6h vstávám a jdu dělat nějaké to foto do sbírky, a daří se mi unikátní atmosféra zamlžené louky s pastevcem krav ve vysoké trávě. Kolem nás se shlukla smečka velkých pasteveckých psů, nakonec ten co vypadal nejhůř byl největší mazel. Nakrmili jsme smečku starým tvrdým chlebem a po snídani jsem šel za Kayou a Páťou s návrhem, že bude lepší se rozdělit a my pojedem svou cestou po místech jenž chceme vidět jenž jsou pro nás zajímavá. Mám určité zkušenosti jak s naplánováním denní trasy tak i časovým rozvrh, a rádi bychom stihli a viděli i místa jenž jsou pro naši rodinku důležitá. Naše rodina proto dále pokračovala sama směr nejbližší zajímavost u Brasova, a tou je královský zámek Peles. Po jeho prohlídce jsme vyrazili k jeskynnímu klášteru Pestera ke kterému vedla horská hřebenová cesta v čarokrásném prostředí. Klášter je umístěn v ústí jeskyně, a do jeskyně je také přístup, jsou zde obrovské sály a dokonce podzemní vodopád. Bylo zajímavé, že se chodníčky v jeskyni teprve nyní staví. Asi donedávna ještě volně turistům přístupná nebyla. Mnohdy šplháme úzkými komíny bez jakékoliv opory.V Klášteře samotném byla kaple s malbami. Okolí kláštera je horské přímo „tatranské“, jsou zde čisté řeky, jezera a pastviny. Je podvečer a tak jedeme mnohými vesnicemi jenž se masivně opravují k poslednímu místu dnešního dne a tím je kempink BRED ve stejnojmenném městě s nepravým hradem Vláda Drákuly. Kempink je plný západních turistů, offroudáků, skialpinistů ze Švýcarska. Kamarádíme se se psy nějakého Francouze, moc pěkný kempink s čistými záchody a sprchami. Stojí jen 105 Lei a tak s noclehem neváháme. Následující den míříme k městečku Faragaš, abychom se přes hřeben Karpat ve Faragašském průsmyku dostali po známe výletní asfaltce na jižní část hor. Na vrcholu této horské silnice je hotel a jezero a kupa lidí. Následuje krátký tunel, vyhlídka a prudký sjezd do údolí. Celé je to jakoby Made in Austria. Silnice byla vybudována za režimi Chaučeska, měla sloužit hlavně armádě pro rychlý přesun techniky a vojska z jedné strany hor na druhou. Zahynula při tom spousta lidí a stavělo se to mnoho let. Dole v údolí pod horami projíždíme kolem 166m vysoké přehrady Vidraru zadržující 465mil m3 vody, a poté pravého Drakulova hradu loc.N45-21-14, E24-38-08 ale vede k němu 1500schodů a na vrcholu uvidíte 3 zdi. Takže nám to nestojí za to. Jedeme tedy dále, v jedné vesnici vidíme přímo ukázkovou cikánku jak z pohádky.Vydáváme se odpoledne na poslední atrakci dnešního dne, a tou je přejezd přes Karpaty tzv. transkarpatskou cestou na kterou jsem se velmi těšil. Měla by být podobná transalpské ligurastrasse. Nájezd na cestu byl podivný protože jsme vjeli do nějakého staveniště, a k mé hrůze jsem po několika zákazech vjezdu zjistil, že se tato offrouďácky známá cesta přebudovává na něco jako Glocknerstrasse. Tzn.široký asfalt pro movité turisty v mercedesech! Naštěstí tento rok jsme v  horních partiích (video) hor ještě stihli panenskou přírodu, divoké koně a kamenitou úzkou stezku! Jenže počasí nám nepřálo, a tak polovina offroudu na vrcholcích Karpat byla v mracích a v dešti. Dokonce se začalo blýskat, a tak jsme byli rádi když se nám podařilo zakončit den v horské chatě Groapa v údolí pod hřebeny Parang  loc.N45-24-25 E23-33-37 U jezera Vidra se staví nové koryto řeky pro turisty-rybáře s celou infrastrukturou. Dělníci chudáci spí v dešti ve stanech pod igelity a větvemi. Mistři a ředitelé v hotýlku poblíž. Tak je tady ceněna práce. Druhý den ráno vyjíždíme (video) v 7h i přes značky zákazu zpět na karpatskou cestu z druhé strany, abychom viděli zbytek toho krásného offroadového zážitku. Několikrát požitkem (video) projíždíme stejnou trasu. Je pěkně, z mlhy vyjíždíme do ranním sluncem zalitých hřebenů. Zde se mi daří další naprosto super fotka, zcela náhodou vylézám z auta vyfotit stádo ovcí a je z toho „Vlado Charlie se svým stádem ovcí“. Mám radost jako malé dítě. Jsou zde i stáda naprosto divokých koní a nad hlavou nám krouží něco-asi orel. Rodí se tu nahoře i hříbata která jso velmi plachá a schovávají se za mámu nebo utíkají při jakémkoliv prudším pohybu. Žena nad mými emoci kroutí hlavou. Mnoho krásných pohledů do údolí s jezery, či na kleče na vrcholcích planin se mi daří dnes nafotit. No to bude materiálu! Potkáváme zde dva offoudy z Polska, s úsměvem se zdravíme. Sjíždíme opět ze hřebenů a přes široký brod u právě budovaného mostu (video) jedem na sever směr středověkou pevnost maďarského místodržitele  Rumunských území-knižete Huedoara loc.45-44-59N 22-53-21E. Prohlídka hradu zabírá asi hodinku, interiéry jsou přístupné, hrad sám je v rekonstrukci, jsou zde mladé studentky jenž maltičkou a špachtličkou roztomile opravují omítky-a zde mne napadla další fotka-snad se bude líbit.

A vzhůru na další místo na cestě, kterým je zlatý důl Rosia Montana. Jenže ouva, důl je dosud činný a tudíš se nějaké zapálené turisty nepustí. Dozvídáme se to asi 100m od vstupu do dolu. Už jsem měl nachystanou skládací lopatku co pro ten účel vozím v podpalubí vozu a igelitový pytlík. Samozřejmě bych si patřičně nahrabal. Jenže jsme byli odkázáni do muzea poblíž policejní stanice. A tak mě zlatá horečka přešla a jeli jsme raději sehnat místo na spaní poblíž tentokrát jistého solného dolu Turda. Blížila se bouře a tak jsme vzali za vděk takovému obyčejnému penzionu ve městě. Jistota je jistota a stálo to taky 100Lei. Ráno už jsme v 9h byli u pokladny dolu a dlouhou chodbou jsme se vypravili do útrob tohoto bývalého naleziště kde se ještě nedávno těžilo. Důl je velmi starý, počátek oficiálního dolování se datuje od roku 1271 n.l. ale zmínky jsou už od roku 1075. Nyní v dole Rumuni budují sportovní a relaxační centrum. Od roku 1992 je oficiálně vyhlášen turistickou zajímavostí. V jedné odbočce nás navnadí velká místnost se těžním strojem. Hlavní chodba je zakončena náhle vstupem do důlní kaple a po schodech přicházíme k zábradlí za jeho koncem je téměř 200m hluboká těžní jáma Theresa. Pohled dolů bere dech a to doslova. Odspodu se ozývají strašné rány, to jak homolovitá jáma zesiluje zvuk přicházející k lávce u jejího vrcholu. Neuvěřitelné, něco takového jsem opravdu ještě neviděl. Dále přicházíme ke stropu obrovské sluje Rudolf, kde dělníci budují sportovně relaxační zařízení, nějaké kurty, ruské kolo, hlediště nějakého teátru. Vše se pohodlně vejde do 150m vysokého prostoru. Stěny jsou všude surová sůl, teplota stálá 10st.celsia. Fotím jak o život a nevím co dřív. Pro porovnání přikládám foto z webu jak to vypadalo před rokem. Když se doslova nabažíme tohoto podzemního divu, tak stoupáme po nekonečných schodech ode dna sluje až k vrcholu přecházíme po horní lávce až k  výtahové šachtě která se nyní v dole  buduje kvůli turistům a krátkou chodbou vedle navštěvujeme ještě jednu napůl uzavřenou těžní jámu Franz Josef, kde je možno si vyzkoušet jen ozvěnu a je v ní zhasnuto. Ani na starobylou lávku není povolen přístup. Tak tohle jsem opravu nečekal, nádherný zážitek, naprostá bomba, škoda že tohle neviděli děti! Po prohlídce vyrážíme na cestu zpět, podle propočtu bychom mohli být v 11h večer doma ale asi to nebudeme hrotit a stavíme se v Maďarsku u Labe podívat se na Etzecom. Vyrábějí se zde vozy Suzuki, ale kvůli tomu sem nejedem. Na kopci nad městem je poměrně mladý církevní palác z roku 1926. Je postaven v duchu starých římských staveb i co se do velikosti týče, možná je ještě pompéznější. Kopule katedrály je vidět hodně daleko a podařilo se nám na ni dokonce dostat. Vnitřní výzdoba se podobá výzdobě katedrály ve Vatikánu. V podzemí jsou hrobky církevních hodnostářů Maďarska. Po prohlídce v kempu balíme, vykoupu se ještě na cestu v hezkém bazénu a zase někdy příště..........někde jinde............nebo zase v Rumunsku?

Špagy 2009

Statistika cesty:

Celkové náklady byly 43tis Kč, Auto mělo jednu praskou žárovku hl.světlometu a ztracenou odpadní hadici s kolenem od klimatizace, najeli jsme asi 8tis km, nafotili jsme celkem 2tis fotek. Kameru jsme vůbec nepoužili, jen video z foťáku Canon 500D. Projeto 5států. Trvání expedice 13dnů.

Počet shlédnutí: