Turecko 2009 - popis

Fotogalerie Turecko 2009 »

Je 22.6.2009 navečer a pakujeme všechny věci potřebné na expedici do auta. Nissan Pathfinder je velké auto s velkým kufrem, ovšem my jsme velcí lidé s velkými nároky a tak bagáž je opravdu veliká. Postupně se plní jak podpalubí kufru tak i kufr jako takový bednami, lednicí, velkou taškou s oblečením, záložním polystyrénovým boxem na jídlo nepodléhající zkáze, tak i 25l nádrží na pitnou vodu. Na střešní nosič se přidělá střešní stan pro dvě osoby, boční přístřešky ukryté v plastových trubkách, lopata a záložní kanystry na vodu. Nissan se podrobuje poslední tzv.předstartovní kontrole náplní, pneumatik a funkčnosti ovladačů apod. Je vymontována CB radiostanice, protože se nesmí v Turecku bez povolení ministerstva používat. Vezeme si jen pro každý případ malou ruční radiostanici Midland, kdyby někde nebyl signál abychom v čase nouze mohli volat aspoň o pomoc na 9 kanále. Jdeme brzo spát a ráno 23.6.2009 vyrážíme směr dálnice D1. Cestovat budeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko do Turecka. Účastníci zájezdu jsou táta Jaroslav, jeho žena Růžena a syn Michal. Cíl cesty je projet Tureckem přes všechny známe destinace cestovních kanceláří do východní části země Kurdistánu až k úpatí hory ARARAT. Tzn.udělat při jedné cestě expedici jako několik poznávacích zájezdů najednou.

Je 4.30h ráno, budíme se navzájem a přesouváme se do auta. První polovinu cesty řídí Míša, dohoda je že bude řídit až po Srbsko. Nevíme vůbec jak to bude v Srbsku na hranicích, nikdy jsme tuto trasu nejeli. Cesta do Srbska vede stále po dálnicích, těsně před hranicí se Slovenskem kupujeme dálniční měsíční známku pro SK (lepí se na sklo a stála ………), a chvíli na to před Maďarskem elektronickou měsíční známku pro tuto zemi (ta se nikam nelepí protože vaši SPZ registruje elektr.systém kontrolních bran na dálnici). Na hranici se Srbskem si vyměňujeme řízení a očekáváme hraniční buzeraci. Nic takového se neděje, celníci jsou usměvaví a se zájmem si prohlížejí našeho expedičního offrouda. Nissan Pathfinder, v takové výbavě opravdu není moc na silnicích vidět. Srbská dálnice je prvotřídní a brzy jsme na druhé straně Srbska na hranici s Bulharskem. Tam teprve začíná buzerace ve formě jak prohlídky vozu tak systému flashdisku předávaného s daty mezi několika okénky, kde vždy sedí jeden úředník jenž dokazuje svoji důležitost. První okénko ještě na srbské hranici chce pasy a vydalo nám flashdisk a vrátilo pasy, druhé okénko na Bulharské straně vzalo flashdisk a zase nám ho vrátilo, třetí okénko mávlo rukou protože se mu nechtělo nás fyzicky kontrolovat, čtvrté okénko chtělo flashdisk a vydali nám měsíční silniční známku a vrátili flashdisk, pátému okénku jsme odevzdali flashdisk ten nám obratem vrátili a zaplatili jsme 16 EUR za tu před tím vydanou známku. Šesté okénko po nás chtělo flashdisk a konečně otevřelo bránu do Bulgaristánu. Trvalo to vše 45min a to nebyly fronty na hranicích!! V Bulgaristánu končí dálnice a začíná celkem stejný tankodrom jako u nás na Vysočině v Česku. Mužeme si s Bulhary v tomto podat ruce! Z hlavní cesty za hranicí odbočujeme na místní vesnickou silničku plnou výmolů a děr-skoro offroudová záležitost- a po chvíli nalézáme náš první cíl tj. kemping u jezera Slavkovtsi. Je to rybářský kemp s hotýlkem, kupujeme si bez problému bungalov za 23 EUR nebo 44 Leva. Leva nemáme, solíme Eura a jdeme po večeři hned spát. Druhý den ráno v 8h již vyrážíme dále na cestu. Za chvíli jsme v hlavním městě Sofii, kde teprve začíná zmatek, semafory s dlouhými intervaly jenž nejsou ničím řízeny, jen jsou prostě naprogramovány na jeden interval a hotovo. Řidiči jezdí v protisměru a přes zebry, mnohdy běžně i na červenou. Platí tam- kdo dřív mele ten dřív žere (pardon jede), jsou zde vidět cikánské slumy i nově stavěné autosalony, hlavně Hyundai a Opel. Pokračujeme směr Plovdiv a v odpoledních hodinách přijíždíme na obávanou Tureckou hranici před EDIRNE. Zdálky je vidět věže hraniční mešity a obrovskou tureckou vlajku. Víme z internetu že zde odbavení trvá několik hodin s velkou administrativní náročností. Je ještě celkem horko, kolem 32st.C, a vjíždíme do pásma nikoho. Tady nás překvapuje monstrosní moderní obchodní budova asi nějaké freeduty nebo co, záhy vjíždíme do „turniketů“. V první budce chtějí jen pasy a z druhé strany nás fotí kvůli prasečí chřipce, zda jim nesvítíme  v přístroji jako nemocní. Dále popojedeme k další budce, kde nám dávají do pasu razítka a v následijící budce je mladá hezká kočka, která si od nás bere pasy a doklady od vozu. Jediný dotaz z její strany se týká tzv.“baby“ jména či co a když se představuji jako Jaroslav Bohuslavovič Provazník tak nedovede skrýt smích a po zapsání nějakých informací do PC nás pouští dále k důstojníkovi. Ten chce otevřít jen kufr a ptá se na nádrž kterou vidí za druhou řadou sedadel. Když se dovídá, že je to na vodu, tak potáhne obočí a přeje nám šťastnou cestu a hezký pobyt. Jak vidíme Turecko spěje mílovými kroky do Evropy a my mu to přejeme. Celá anabáze trvala 45min včetně hledání WC v pásmu nikoho. V 15h odpoledne přijíždíme do „Brány orientu“-EDIRNE. Zde trochu zmatkujeme na kruhovém objezdu v centru protože v Turecku platí jiná pravidla řešení kruhových objezdů. Zde kdo vjíždí na kruháč, má přednost. Je to vlastně řešeno tak, že vždy jsou dva pruhy hlavní průchozí a mezi nimi je utvořen kruháč, aby se dalo z těchto „dálničních“ pruhů odbočit nebo přejet z jednoho do druhého. Je to trochu nezvyklé ale brzy si na to každý určitě zvykne. Navštěvujeme místní obrovskou mešitu s krásně zdobenou kopulí a neskutečně velkým kobercem. U vchodu poblíž kašny mají na zapůjčení pro ženy šátky na zakrytí hlavy a ramen. Vidíme zde polehávat u sloupů mladé lidi, kteří vypadali na to že meditují a nebo spí. Tato mešita je jedna z největších v Turecku a kdo se nechce trmácet provozem v Istanbulu ke slavné Modré mešitě tak mu zážitek nahradí tato krásná v Edirne.Vybíráme v centru u banky z bankomatu 700LIR hotovosti a vyrážíme dál. Projíždíme vesnicemi které nevypadají nijak kulturně, málem jsme přejeli asi 1m dlouhého hada na silnici. Pokračujeme při jízdě na jihozápad podél řeckých hranic územím evropské části Turecka do kempu Kabatepe. Zde nás udivuje cena ubytování za komplet posádku s autem a dvěma stany ve výši 12 LIR což je asi 150Kč! Bomba. Kemp je ještě prázdný, protože asi ještě nezačala sezona. Hned ráno 24.6. pakujeme proviant a vyrážíme na trajekt do městečka Canakkale. Hned vjíždíme po zaplacení 22LIR u budky před vjezdem do útrob lodi a asi za půl hodiny na palubě jsme v Asii. Naše cesta vede hned do legendárního místa TROYA-loc. 39°57'23.48"S 26°14'29.27"V. Vstupné stálo celkem za 3 osoby 49LIR a v docela pařáku procházíme jednotlivé vykopávky, zbytky staveb nebo hradeb a přestavujeme si toto místo jak asi vypadalo spíše podle stejnojmenného  filmu. Asi nejznámější archeologické vykopávky v Turecku vás možná zklamou - zejména pokud jste již navštívili jiné, více či méně známé vykopávky. Trója byla o 500 let starší než ostatní řecká města, která se nachází v dnešním Turecku, a převážná část tureckých památek pochází až z doby římské říše, tj.j. o dalších 500 let později. Trója je ve skutečnosti pouze rozkopaný kopec se slavnou minulostí a novým dřevěným koněm. Někteří místní obchodníci vám zajisté rádi prodají třísku z pravého trojského koně, postaveného samotným velkým Odysseem ze zázračného dřeva, neboť ještě dnes, po více než 3 000 letech z něj kape pryskyřice. Trója však byla vždy významnou křižovatkou, o čemž svědčí velké množství kulturních vrstev s mohutnými hradbami a stopami bohatství a přepychu. Díky strategické poloze se město stalo přirozeným strážným místem na cestě do Černého moře. Prohlídka trvala asi hodinu a byli jsme rádi nakonec zpět v klimatizovaném autě. Náš další cíl cesty je slavná BERGAMA-Akropole na vysoké hoře loc. 39° 7'53.27"S 27°11'9.14"V. Dostáváme se na místo opravdu díky navigaci, protože cedule v ulicích jsme tedy opravdu neviděli a na samotnou horu se dostanete projetím celkem úzkých uliček plných obchůdků a plných chodců. Pergamon (Bergama) patří k nezachovalejším a nejstarším antickým památkám na území Turecka. Město bylo založeno už v 8. století př. Kristem. Hlavní rozvoj ale nastal až po smrti Alexandra Velikého, kdy se Pergamon postupně stal střediskem celé oblasti a okolo roku 190 př. kr. ovládal téměř polovinu Malé Asie. Tou dobou vznikaly také nejkrásnější budovy ve městě, včetně dodnes zachovaného divadla vytesaného do skály. Díky slávě zdejší knihovny bylo lidstvo obohaceno o vynález pergamenu. Alexandrijská knihovna totiž v obavě o ztrátu svého výsadního postavení zakázala vyvážet do Pergamonu papyrus. Řekové se proto snažili najít alternativu a zpracovávali zvířecí kůže tak dlouho, až jim zbyl v rukou pergamen. Nejpůsobivější ze všech památek je dnes amfiteátr, který stojí neobvykle na vrcholu kopce. Největší zachovalou stavbu v Pergamonu, slavný Diův chrám, si „navždy zapůjčili“ němečtí archeologové a podívat se na něj je možné v Berlíně. Prolézáme podzemí, zajímavá je akropole, zbytky Trajánova chrámu či agora a gymnasion, nebo zbytky soch jenž ve své době busely být krásné. Prohlídka trvala tak asi 1.5hodiny a vstup do této památky stál 20LIR/osobu. Bylo velmi velmi větrno zvlášť na okrajích hradeb.Máme celkem dost dnešních zážitků a vyrážíme hledat kempink někde na pobřeží. Nakonec se ubytováváme v kempu ACAR . Nic moc. Špína na pláži a dotěrní komáři. Cena 15LIR za všechno. Řekl bych že by to lepší bylo kempovat nadivoko v horách. Ale podvečerní západ slunce v nás vyvolával tak trochu stesk po domově, když si uvědomíte tu dálku směrem zrovna kam se chystá ponořit slunce ve své poslední úvrati…....   Je 25.6. a po snídani kdy máme chleba s máslem a salámem+ černou kávu vyjíždíme jižním směrem do totálně profláknutého turisticky nejnavštěvovanějšího místa Turecka jímž je slavný EFES loc. 37°56'38.43"S 27°20'30.67"V. Vstup stál 20LIR/os. Toto antické výstavné město s dlouhou a slavnou historií bývalo především přístavem, jeho rozvoj a bohatství přímo či nepřímo čerpaly z moře. Na začátku druhého století začalo moře ustupovat a s ním odešel i hlavní zdroj příjmů a lidé odtud utekli. Efes je společně s Perge nejzachovalejším antickým městem v Turecku.. EFES byl v době Říma centrem vlády Římanů pro tuto oblast a nejzachovalejší památkou je zde dnes knihovna Celsus, u které se tenkrát vedly filosofické dohady myslitelů té doby. Je to ono slavné průčelí s dvakrát osmi sloupy. Neméně známé je i divadlo nebo agora. Tyto dohady se ale vedly i na latrinách. To byla čtvercová místnost kde kolem stěn byly latriny, potřeba se prováděla do tekoucí vody pod těmito otvory a setkávali se zde jak bohatí tak i střední vrstvy k výměně názorů. Historikové si troufají tvrdit, že mnohá důležitá politická rozhodnutí měla počátek právě v této oné místnosti. Po vykonání potřeby bylo možno se umýt v bazénku situovaném ve středu. Obdivujeme sochy na hlavní třídě, dlažbu chodníků, mnohé detaily vstupních bran. Dozvídáme se o Efesu mnoho zajímavého, protože nám není líno najít nějakou českou výpravu konkrétně cetovky Eximtour, kde jejich průvodce zapáleně vysvětluje svým lidem jak to tenkrát bylo. Na některých památkách nalézáme zdobení, jenž často používali staří římané-svastiku.U východu z knihovny Celsus se nachází obyčejná pumpa, jenž je v obležení turistů stejně jako památky uvnitř areálu. Není se co divit. Teplota byla kolem 33st.c.Necelých 5 km východně od původního antického města leží MERYEMANA, dům, ve kterém žila a zemřela Panna Maria , kam také záhy vede naše cesta-loc. 37°54'41.85"S 27°20'1.51"V. Sem podle pověsti přivedl sv. Jan pannu Marii, aby zde v klidu prožila své stáří a zde také zemřela. Tuto pověst uznal za oficiální i papež Pavel IV., který roku 1967 místo navštívil a prohlásil za autentické. Nachází se tu malá kaplička s nezaměnitelným kouzlem a několik kohoutků s posvátnou léčivou vodou (všichni jsme se samozřejmě napili). Než sem vejdete, přemýšlejte nad tím, jak jste oblečeni. U pánů není záhodno chodit sem oblečený pouze do půl těla, u dam se nehodí mini, či hluboké výstřihy. Nedaleko vchodu je také prosba o tiché a důstojné chování. Jedná se o posvátné místo, tudíž by i nevěřící člověk měl dbát těchto proseb. Pod domem na nižší terase je zeď přání kde turisté přivazují a připínají svoje na papírcích či textilu psaná přání aby se vyplnila. Co se focení týče, uvnitř kamenné kapličky je to zakázáno, jinde platí to co pro ostatní památky. Fotit se zkrátka může. Je zajímavé že všechny památky hlídají v Turecku po zuby ozbrojení žandáři (Jandarna). Tak a kam se vydáme na sklonku odpoledne? Do PAMUKKALE-loc. 37°55'32.50"S 29° 7'31.31"V, což jsou vápencová jezírka, kam dorážíme pozdě odpoledne, ale stíháme tuto světovou atrakci ještě navštívit. Před vlastním výjezdem k jezírkům se Vás budou snažit zastavit vlastním tělem nahaněči hotelů ve městečku takovým gestem, až máte pocit že jste udělali nějaký přestupek , ale je třeba nekompromisně zakývat že nic nechcete a šlápnout tvrdě na plyn a odbočit vzhůru k parkovištím která jsou ale nad jezírky, nikoliv dole u hotelů. Jeden maník dokonce za námi vyrazil na čtyřkolce na horní parkoviště, aby nás přesvědčoval o nezbytnosti se ubytovat právě v jejich hotelu. Jen důrazné opakování NO! NO! NO! A náš evidentní pokus ho ignorovat ho přesvědčil, že nemá cenu s námi ztrácet čas. Vstupné k jezírkům je 20LIR/os. Z bezprostřední blízkosti uvidíte velké, jakoby z porcelánu udělané a uměle rozmístěné široké mísy, do nichž neustále přitéká a na okrajích odtéká čiročirá voda, vytvářející bohaté bělostné drapérie. Ze země v Pamukkale vyvěrá horká voda (35 stupňů Celsia), obsahující oxid uhlíku a rozpuštěný vápenec. Oxid uhlíku na zemském povrchu z vody vytéká, voda se ochladí a rozpuštěný vápenec sedimentuje ve tvaru travertinových formací. Horká podzemní voda vtéká v místních hotelích do bazénů a je možné se v nich koupat i v zimě. Koupele mají léčivé účinky při srdečních, očních a žaludečních chorobách, revmatizmu, kožních onemocněních, při poruchách krevního tlaku a nervových chorobách. Byl prý už ale zakázán vstup přímo na kaskády, a proto chcete-li podobnou koupel absolvovat, musíte využít některého z vybudovaných bazénů.Ovšem nás se to netýkalo, my jsme přijeli mimo sezonu a tak jsme se mohli namočit přímo v těchto hedvábných jezírkách a po kaskádách. Nad záplavou zářivě bílého travertinu uvidíte na vrcholu kopce zbytky antického města Hierapole. Jméno Hierapolis znamená Svaté Místo. Roku 190 př. Kr. bylo založeno město Hierapolis za vlády Eumenese II. krále Pergama. Bylo vybudováno podél úzké cesty karavan a vojenských výbojů. Dosáhlo vrcholu svého rozvoje za vlády římského císaře Tiberia (r. 14 – 35 n.l.) a zaniklo po obrovském zemětřesení r. 1334. Traduje se že prý Pamukkale navštívila i sama královna Kleopatra aby vylepšila v místní vodě svůj atraktivní vzhled. Potkali jsme zde tzv.batůžkáře, bratry Slováky jenž projížděli Turecko stopem a byli velmi free. Po prohlídce jsme se ubytovali ve velmi příjemném malém kempu TEPE loc. 37°56'27.74"S 29° 8'23.63"V, nad jezírky, na vrcholu vysoké hory. Kempink stál 10EUR i s čajem a sušenkami na uvítanou. Hned jsme se vrhli do bazénu, ze kterého byl bombastický výhled na celou oblast a večer jsme si tento výhled museli vyfotit. V kempu mimo nás byli ještě francouzi s expedičním mercedesem a asi tady zaparkovali na delší dobu. Francouz to nevydržel a šel okouknout naše auto a já zase musel to jeho. Vzájemně jsme si pogratulovali zdviženými palci. Je to prima když se sejdou podobně postižené duše.Je 26.6. ráno, snídáme. Balíme a sjíždíme dolů směrem na jih k moři. Čeká nás opuštěné mrtvé město KAYAKOY loc. 36°34'27.37"S 29° 5'22.16"V. Jde o řecké opuštěné město-bylo postaveno na místě starého města Carmylessus, zdevastováno zemětřesením 1856, kde žili Anatolští Řekové do r.1923 kdy museli toto místo po Řecko-Tureckých válkách opustit na základě populační dohody. V roce 1900 mělo asi 2000 obyvatel převážně Řeckých katolíků-nyní funguje jako muzejní město duchů. Uprostřed vesnice je fontána z 17st. V městě jsou dva Ortodox.kostely. Vesnice je v záznamech UNESCO. Při cestách takto daleko od Evropy se na silnicích potkáváme i s jinými cestovateli jako třeba Francouzi nebo Němci a vždy na sebe blikáme a mohutně se zdravíme. V Evropě, nebo na Balkáně, by to nikoho nenapadlo, se zdravit na silnicích, zde ale cítíme, že jsme vlastně z jednoho soustátí. Tady je teprve vidět že hranice opravdu v Evropě padly. Další místo, co ten den stíháme, je SAKLIKEN kaňon loc. 36°28'31.58"S 29°24'10.46"V. Je to 300m hluboký uzounký kaňon kde teče na dně potok. Vydáváme se kaňonem do nitra skalního masivu a náhle cesta končí. Máme hned u sebe sympatického studentíka jenž živě gestikuluje ať jdeme za ním. Ani nesundáváme boty a potokem se vydáváme dále asi 2km k vodopádu. Místy potok je hluboký jen asi 10cm a místy po rozkrok což nejvíce irituje přítomné dámy. Dá to docela zbrat v mokrých katích šlapat vodou 4km. Po návratu dáváme 5EUR bakšiš našemu studentíkovi, jenž na tuto sumu vyvaluje oči a zjevně nám velmi děkuje. Zasloužil si to. Tahat mne 100kg chlapa na kluzké balvany byl očistec. Je hodně pozdě odpoledne, u řeky se povalují znavení turisti a nám se už nikam nechce. Jsme unavení také a tak popojíždíme k nedalekému Motelu a zde za 40LIR dostáváme 3lůžkový pokoj se sprchou, WC a hlavně klimatizací. K večeři baštíme z domu naložený ve sklenici výborný guláš, zajídáme chlebem, zapíjíme vodou. Byla to super noc nebýt ve 4h ráno řevu kohoutů a následně na to drškování psů v celém údolí až do svítání! Proto se celkem brzo ráno nakládáme a po snídani z našich zásob-opět klasika:chleba,máslo,salám,kafe- vyjíždíme.A tentokrát směr do hor na naši Tureckou offroad výpravičku a to k jezeru GIRDEV loc. 36°41'56.15"S 29°39'0.87"V uprostřed nedalekého horského masivu. Girdev je vysokohorské jezero asi ve výšce 1900mnm na jehož březích se nachází několik farmiček jenž obhospodařují úrodné nezavodněné břehy jezera. Starou rozbitou cestou vyjíždíme do sedla ve výšce 1900mnm kde se setkáváme na silnici s obyvatelem místního pohůří - želvičkou, kterou opatrně za jejího výstražného syčení pokládáme na krajnici. Po krátkém následujícím prudkém sjezdu se ocitáme v prvním údolí ve výšce 1650mnm jenž bylo asi dříve také jezerem. Jsou zde stovky včelích úlů a vidíme včelaře jenž diskutují u cesty asi o letošní sklizni medu. Všichni nás nadšeně zdraví. Na druhém konci vyjíždíme opět do sedla ve výšce 1920mnm a za ním se už rozprostírá veliké jezero Girdev jenž je asi z poloviny vyschlé. Nacházíme se ve výšce 1730mnm a ovzduší je velmi příjemné a je asi 25st.teplo. Tzn. Pro nás tak akorát. Je zde pár kamenných farem které žijí z úrody břehů tohoto jezera. Na konci jezera fotíme a následně na to vjíždíme do borovicového břehu a zastavujeme u napajedla, kde si dáváme sváču kterou je sušenka Siesta. Klidně bych tu zakempoval, ale zbytek výpravy stávkuje, že nejsou zvědaví na to aby je ráno olizovaly nějaké kozy či krávy. Vlci asi tady nebudou protože v údolí vidíme stáda ovcí a koz, jenž jsou hlídány pasteveckými psy. Škoda, pokračujeme tedy dále po horské cestě, po úbočí hor a nakonec asi po hodince jízdy přijíždíme do civilizace. Chceme ještě stihnou pohřebiště MYRA loc. 36°15'32.44"S 29°59'5.97"V s celkem velkým amfiteátrem jenž se nachází nedaleko moře. Zde potkáváme několik autobusů Rusů, kde dámské osazenstvo si plete návštěvu památek a získání znalostí o nich, spíše s kulisami pro umělecká fota svých zkroucených těl. Rusandy se zde válejí po kamenných kvádrech a šklebí se do objektivů svých matron či maminek jako někde v teátru tak, že jsou k smíchu nejen nám ale i ostatním návštěvníkům jiných národností. Jestli  každá Rusanda se vidí jako modelka tak potěš pánbů. Rusky modelky Rusáci vojáci…….

Starověkou Myru vybudoval národ Lýků, o kterém toho dodnes mnoho nevíme. Pravděpodobně byli Lýkové původní obyvatelé Anatólie náležející k indoevropské skupině. Zajímavé jsou především jejich osobité představy o smrti. Pro své mrtvé stavěli nekropole vždy na vyvýšených místech. Hroby byly vytesány do skály a dělaly se naopak než by člověk čekal. Nejprve vytesali štít a pak pokračovali dolů k podstavci. Lýkové zřejmě věřili, že duše zemřelých odnášejí do nebe Harpyje (bohyně bouře) nebo Sirény (bytosti spojení ptáka s člověkem), a proto své mrtvé ukládali co nejvýše aby si je mohly o nejdříve odnést.A honem do kempu poblíž Antálie. Po cestě vidíme něco co se jen tak běžně nevidí, jen v Turecku je to zcela běžné-na skůtru se tam dokáže přemístit s místa na místo celá rodina, na tříkolce klidně jede šest lidí do práce! Co nás také překvapilo byly hřbitovy, vždy někde za městem v neposekané trávě, spíše na místech pustých. Mluvím samozřejmě o venkovských hřbitovech. Ty městské byly o třídu udržovanější, vždy měly bílé pomníky a podezdívky hrobek. Další zajímavostí Turecka je snaha v pohraničních horách co nejvíce umožnit armádě přesun na strategická stanoviště a tak mají Turci vybudovány cesty rovně přes vrcholy hor a k bunkrům či odpalovacím zařízením. Konečně v neposlední řadě nás zaujal energetický systém téměř na všech obydlených domech, kde je vidět sluneční kolektory spolu s velkým barelem na vodu. Asi to ušetří hodně peněz. Kolem silnic i dálnic potkáváte často čističe silnic od nepořádku v reflexních vestách. To u nás vidět teda není!

 Náš dnešní cíl Camping Mandalina ale neodpovídá ničemu co by mělo být kempem, je to jakási zahrada u dílny na opravu mrazáků a navíc v noci do rána řvala nedaleká ruská diskotéka a jako že jsem muzikant, tak mi ruply nervy z toho duc-duc-duc a v té chvíli jsem pochopil starší lidi když protestujou proti kráválu třeba naší kapely když hrajeme venku po vesnických tancovačkách. Ráno balíme a vyrážíme na přejezdovou trasu směrem k syrským hranicím jenž je zpestřena návštěvou divadla ASPENDOS loc. 36°56'20.78"S 31°10'22.84"V. Kdysi dávno jistý vládce vyhlásil soutěž o nejlepší stavbu. Účastnili se dva architekti. První z nich postavil obrovský amfiteátr, druhý dlouhý akvadukt, jež do města přiváděl vodu. Obě svatby ve své době braly dech, nicméně do dnešních dnů si svoji velikost zachoval pouze amfiteátr. To co zbylo z akvaduktu dnes můžeme spatřit v krajině. Sem tam pár oblouků.O opravu amfiteátru se zasloužil turecký reformátor Mustafa Kemal zvaný Atatürk. Krom toho, že provedl mnoho reforem v celém Turecku, kupříkladu zavedl latinku, zrušil mnohoženství a začal Turecko otevírat Evropě, zasloužil se také o opravu historického dědictví země. Jeho zásluhou se dodnes v Aspendu hrají četná představení. Ta se dají navštívit v letní sezóně, nicméně člověk nesmí mít hluboko do kapsy. Takové představení odehrávají se v místě, kde se psaly dějiny divadelnictví má něco do sebe. Už ta atmosféra a dokonalá akustika stojí za to.Nicméně pokud nemáte náladu na večerní představení, za denního světla si zde můžete prolézt pěkný kus amfiteátru a okolní ruiny. Sem tam nějaká zeď či zbytky staveb s málo patrnými antickými motivy. O ruiny se zkrátka, narozdíl od amfiteátru moc nepečovalo. Nicméně z vršku nad amfiteátrem je pěkný výhled na zbytky zmiňovaného akvaduktu. V době naší návštěvy se připravovalo příští večerní představení Romeo a Julie. Nakonec večer dojíždíme do cíle jímž je kempink Karayollari. Hrůza, byl nám vyčleněn plácek plný odpadků a tak raději zvedáme kotvy a mizíme. Jedeme do kempu asi 30km cestou zpět, kde je krásný čistý kempink Akçakıl, kde je dokonce wifi síť pro připojení na internet. Dostáváme od majitele heslo a rozesíláme pozdravy domů. Kemp stál celkem 45LIR.Večer nás otravují komáři a po meditaci u vody jdeme raději brzo spát. Zapomněli jsme doma totiž repelendy. Druhý den je musíme koupit ve městě. Je 29.6. a po snídani přijíždíme k coryciánské propasti CENNET CEHENNEM loc. 36°27'7.23"S 34° 6'22.67"V. Je v ní jeskyně, jenž je 250m dlouhá a 110m široká a 70m hluboká . U ústí do jeskyně je pozůstatek nějakého kláštěra. Slézáme úplně do zadní části kde jeskyně pokračuje asi 50cm vysokým tunelem a v něm jsou v záři světla z baterky vidět nějaká jezírka, ale to už by bylo pro speleology. Dole je asi 15 st. nahoře je 35st. což je po výstupu 452 schodů na povrch docela šok. Na stromě vidíme velkého ještěra, určitě tu budou i hadice. Dýcháme jako lokomotivy. Honem do auta, zapnout klimu a vyjíždíme na trasu do Göreme. Za 2 hodiny jsme nedaleko Syrských hranic. Vidíme kde končí středozemní moře a uhýbáme záhy do vnitrozemí abychom po cestě vysokými horami i náhorními prériemi večer dojeli do světoznámého pískovcového zázraku u GÖREME v Capadonii. Vítá nás luxusní kempink KAYA loc. 38°38'12.96"S 34°51'13.30"V. Zabíráme hezké místo pod stromy a jdeme se vykoupat do asi 20m bazénu. Super! Ráno se vydáváme na tzv. RED VALEY, dojíždíme na parkovišťátko a dál jdeme pěšky. Hezké ale to pravé nás čeká o něco později v ZELVE údolí loc. 38°40'7.75"S 34°51'49.63"V, které dokonale prolézáme, lezeme do podzemí, vylézáme pozemními komíny, prostě si to velmi užíváme. Žádná díra nám není skryta. Růža většinou na nás trpělivě čeká venku u vchodu, abychom ji překvapili když vylézáme jinou dírou o patro výše. Do některých jeskyní ale samozřejmě jde s námi. Je to dokonalé pueblo. Nejhezčí část je ale uzavřena, protože hrozí zřícení. Skály jsou nestabilní, je to vlastně jenom asi vápencem ztvrzený písek. Motáme se v dírách asi 3h. Po návštěvě ZELVE objíždíme skály kolem Göreme a fotíme jak o život. Poznáváme tvary skal jako třeba klobouky, kohouta či velblouda apod. Na řadu přichází další pueblo Göreme Air Muzeum. Je to pro turisty upravená prolézačka, ovšem proti Zelve pohodlná. Dokonale opravené skály s jeskyními kostely, chrámy a jídelnami. Většinou se zde nacházejí japonští turisté .Pozdě odpoledne se vracíme do kempu KAYA a spekulujeme zda si na další den koupit lety balonem nad celou oblastí či nikoliv. Je to docela drahé. Sice jsme usmlouvali cenu na 100EUR/os ale nikdo nechce letět sám nebo ve dvou bez třetího, a pro všechny je to přece jenom 8100Kč za hodinku letu. Zamítáme tuto variantu, protože náklady na tuto expedici budou kolem 50tis minimálně a čeká nás ještě letos expedice do Rumunska. Večer k nám přichází kocour s černým flekem pod nosem, jemuž jsme hned pro tento vzhled dali jménu Adolf. Mimo něho kolem nás klouží 3 divoká štěňata místního druhu ovčáckého psa, která asi přišla o maminku a hledají jakékoliv útočiště kde by jim někdo něco dal. U nás je ta správná adresa. Bydlí nedaleko nás v hromadě dříví. Záhy na to mám kocoura v klíně a štěňata leží asi 2m od nás i přes svou zjevnou divokost. Správce kempu po nich vždy hází kamení, tak jsou vděčni za každý projev přízně. Večer jdu do stanu na kutě a Adolf si to vykročil do stanu spolu se mnou. Musel jsem na něj hlasitě zasyčet aby věděl kde jsou meze. V noci když jsem se probral, zjistil jsem že kocour leží vedle stanu a štěňata asi 3m ode mne a hlídají. Tento druh psů dorůstá o něco větších rozměrů jako německý ovčák, po Turecku se ale potulují zdivočelé smečky a mohou být pro volně kempujícího cestovatele velmi nebezpeční. Je dobré proto mít v tom případě u sebe ochranný sprej proti zvěři.Druhý den se vydáváme asi na 60km cestu do známého údoli IHLARA VALEY loc. 38°15'14.03"S 34°18'12.66"V. Je to na náhorní plošině hluboký zářez do země dlouhý asi 15km a široký asi 100m. vstupné stojí 5LIR/os a dolů se sejde pohodlně po schodech. Údolím protéká říčka a kolem říčky vedou po obou stranách cestičky, kde musíte často podlézat skály nebo přelézat balvany. Na některých fotogenických místech místňáci mají zřízené čajovny a odpočívadla, na některých místech sjou ukrytá políčka hádejte s čím? Po prohlídce zajíždíme ještě k městečku GUZELYURT loc. 38°16'39.26"S 34°22'19.01"V, navštěvujeme nedalekou pevnost Analipsis Church odkud je nádherný výhled na celou oblast včetně 3600m vysokou horu Hasan Dagi 3268m vysokou. V městečku samotném se nachází pueblo, do kterého ale už nejdeme, protože tato puebla jsou velmi podobná a fůru jsme jich viděli v okolí Göreme. Fotíme aspoň dědky jak se vrací z hospody-pardon z čajovny dobře zhulení. Děláme rodinné foto a po cestě zpět odbočujeme k jedné starobylosti kterou je AGZIKARAHAN-karavaní stanice z roku 1231 kde trochu násilím otevíráme plechová vrata vchodu, a když se nám daří vniknout dovnitř na nádvoří, hned na to se za námi objeví kluk a říká si arabsky o bakšiš. Anglicky mu odpovím: „Bakšiš, yes? Oh, yeéé. One euro very good? Yes? OK. A kluk čapne euro a s hubou od ucha k uchu maže k dalším turistům co se hned pustili za námi do útrob tohoto starého paláce, když viděli že se nám podařilo otevřít ty vrata. Ó, dnes bude mít turecký kluk velký byznys! Tato stanice sloužila k odpočinku karavanních dopravců jak v létě tak i v zimě. Ono se to nezdá ale nadmořská výška této stanice a vůbec vnitrozemí této část Turecka je kolem 1200mnm a v zimě je zde fůra sněhu! Odpoledne se vracíme opět do KAYA kempu, setkáváme se znova se „svými“ zvířaty, jenž na nás celý den trpělivě čekala, balíme věci na ráno, kdy budeme opouštět oblast Capadonie. Původně jsme měli pokračovat do dalekého Kurdistánu, ale potkali jsme v kempu paní co dělala průvodkyni německým sousedům, a dozvěděli jsme se že se nedávno v oblasti kam jsme se chystali střílelo, bandité přepadli celý autobus, naštěstí se podařilo vyjednat podmínky propuštění všech. A tak měníme plány a škrtáme z itineráře cestu ne horu Nemrut Dagi i jezero VAN a nakonec i můj sen podhoří Araratu a palác pohádky tisíce a jedné noci na hranici s Iránem, legendární Ishak Pascha Sarayi . Škoda, někdy příště až nás bude víc aut, bezpečnost mé rodiny nade vše. Němci ten den odjíždějí i s přívěsem za autobusem ve kterém 30 lidí spalo. Něco takového jsem ještě neviděl. Je 2.7. a asi v 8h vyrážíme na cestu-cílem je kempink za Istanbulem MOCAMP loc. 41° 5'3.98"S 28°24'21.92"V. po cestě ale hledáme kráter po meteoritu s názvem CIRALI loc. 37°55'54.73"S 33°24'47.15"V ve kterém se nachází jezero a kolem jsou jeskyně. Jedem celkem nehostinnou prérií bez jakékoliv známky života, jen kolem kráteru vidíme něco jako osady kde jsou domy z hlíny a dopravním prostředkem pro domorodce je osel. GPS nás nakonec vede vyšlapanou oslí stezkou k samotnému kráteru. Růža zůstavá u auta, že prý v tom hicu do té díry nemusí a já s Míšou vyzbrojeni foťáky slézáme ostrý sráz po cestičce vedoucí dolů. Zjišťujeme že vody je po průměrem a našlapujeme velmi hlasitě abychom vyplašili případné hadice. Opatrně lezu do jedné z jeskyň, mlátím kolem sebe abych vyhnal případné obyvatele, a dělám nějaká fota. Vylézáme nakonec stejnou cestou k autu, ale je asi 50st. teplo a jsem vysílen pomalu ke ztrátě vědomí. Tohle bylo nejlepší prověření mého zdraví, kam se hrabou EKG na naší poliklinice. Odjíždíme od kráteru, a po nezbytném tankování u pumpy Shell, kde lijeme do auta V-Power jako po celou dobu expedice (auto méně žere asi o 1,5l a lépe jede a navíc nafta stojí tolik co u nás), projíždíme kolem obrovitého solného jezera GÖLÜ loc. 38°45'56.29"S 33°32'39.31"V směr Istanbul, kam přijíždíme navečer. V Istanbulu strašně houstne doprava před mostem přes Darnadelskou úžinu, jsme v zácpě asi 1h. Na mostech v Istanbulu to funguje tak že se platí mýtné jednosměrně, z opačné strany do Evropy je to zdarma. My jsme přejeli do Asie trajektem a tak nyní neplatíme nic. Proto doporučuji nejezdit z Asie zpět trajetem ale po mostech. Dorážíme do kempu MOCAMP, moc pěkný kemp má dokonce i helioport ale majitel kempu umí anglicky je Okey, Okey, Finisch, Okey jinak nic. Ale dovedl si říct anglicky o cenu 21EUR za noc. Noc byla konečně chladná, tak se krásně spalo. Opět druhý den brzo ráno vyrážíme na cestu, a to k hranici s Bulgaristánem, směrem na Sozopol který jsem Růži slíbil že jí ukážu. Na hranici je trochu nedorozumění s tureckou stranou, protože šlo o vedlejší přechod, a doklady se ověřovaly v několika okénkách a nakonec to schvaloval inspektor za kterým jsme museli jít do kavárny pro podpis. Na Bulharské straně nás čekala zase anabáze s fleshkami a nezbytná prohlídka. Turci k Bulharsku staví novou krásnou silnici, Bulhaři od Turecké hranice k pobřeží nestaví vůbec nic! Zde je zaostalost Bulgaristánu proti jiným zemím naprosto evidentní. V Sozopolu se snažíme platit Eury, ovšem nikdo je nechce. Prý je to pro ně moc velká komplikace. Vůbec nechápu proč je Bulgaristán členem EU a proč EU váhá s přijetím Turecka. Procházíme Sozopol a asi za hodinku jedeme pryč směrem k nám již známemu kempu Slavtkovtsi, kam dorážíme k večeru. Opět bungalov, platíme 44Leva co jsme vybrali z bankomatu v Sozopolu a druhý den přes Srbsko,Maďarsko a Slovensko přijíždíme na naši dálnici co vede do Brna. Opravdu unikát v celé Evropě!! Tankodrom za velké peníze jeho uživatelů. Páni ministři styďte se! Dáváme si nezbytné nudle ve Vietnamské restauraci v Carefouru a za chvíli nato jsme už doma.

Poznali jsme mnoho příjemných lidí v Turecku a opravil jsem si mínění o tomto národě. Zjistil jsem že lidé chodí většinou evropsky oblečení, kočky dodržují evropskou módu, jsou krásné, štíhlé a velmi příjemné. Je ty zahalené byly většinou matrony s váhou určitě kolem metráku, ale těch bylo velmi málo. Turecko staví jak o život, je zde sice vidět stále orient, ale to je možná i dobře. Moderní auta zaplňují silnice, obchody plné zboží. Na vesnicích je to horší a ve vnitrozemí docela špatné. Ale to se určitě všechno změní. Po vstupu do EU zaplní i tu poslední vesničku hypermarket, politici budou věšet billboardy kolem silnic, lidé budou více nadávat a nerostné bohatství země začnou rabovat nadnárodní společnosti. Za to lidé dostanou lepší ledničky a televize, lidé budou sedět u počítačů a hrát hry místo dnešního posedávání na ulici před kavárnou a ženy  budou rodit méně dětí a budou více mluvit do věcí veřejných. Ani nějak nevím jestli je to dobře…………

Špagy 2009

Nejvýznamnější postřehy z Turecka:

• Turecko je velmi civilizovaná země, civilizovanější něž mnohé evropské země

• Turecko má síť neuvěřitelně kvalitních silnic a dálnic, každá okreska je 4proudová

• Turecké dívky jsou velmi sexy

• Na každé fabrice soukromé společnosti či úřadu vlaje obrovská turecká vlajka

• Na hlavním tahu přes obec se jezdí 90km/h

• Kruhové objezdy mají jiný systém přednosti

• Pořádek na každém rohu zajišťují po zuby ozbrojení žandáry

• V Turecku je mohutná výstavba celých městských částí

• Jet do Istanbulu znamená ztvrdnout v zácpě celý den

• Téměř všichni Turci rozumí anglicky

• Naprosto dostatečný bakšiš(spropitné) stačí 1

Statistika cesty:

Celkové náklady byly 43tis Kč, Auto mělo jednu praskou žárovku hl.světlometu a ztracenou odpadní hadici s kolenem od klimatizace, najeli jsme asi 8tis km, nafotili jsme celkem 2tis fotek. Kameru jsme vůbec nepoužili. Projeto 5států. Trvání expedice 13dnů.

Počet shlédnutí: