USA 2011 - popis

Vše začalo doma v kuchyni při přípravě rizota na jeden nedělní obídek. Zeptal jsem se své drahé manželky, kam by chtěla jet na letošní dovolenou. Jen tak ze srandy řekla do Amériky. J Sranda nabrala reálnou podobu v mých snech. Vždy jsem cestu do Ameriky bral jako něco nedosažitelného, něco co pro nás poválečný děti bylo obestřeno aurou něčeho zakázaného, nemravnýho, bhatýho a zkaženého. Nic, dozráli jsme do věku, kdy je třeba poznat svět dokud to zdravotně zmůžem a dokud na to ještě, či lépe už, máme nějaký našetřený finance. Vzhůru,  tyhle finance je třeba utratit! Vrhl jsem se na zjišťování možností, jak se do USA dostat za co nejméně peněz. Byly na stole tři varianty. První jet tam sami na blind. Druhá s fotocestovkou IDIF a třetí s nějakou dobrou místní cestovou. První varianta by byla asi nejlevnější, ovšem naše jazykové schopnosti se rovnali větě „I love you, baby“. Druhá varianta se jevila jako vynikající vzhledem k mému novému koníčku fotografování, ovšem na spodku nabídky se nějakým nedopatřením, či co, dostala do tisku číselná chyba, jenž mě úplně znemožnila o něčem takovém uvažovat. Třetí možnost se jevila jako výborná jak cenově tak i tím že tam bude s námi celou cestu i česky mluvící průvodce a všechno za nás zařídí. Hurá jedem do Amééériky!!

16.9.2011 ráno jsme se namudrovali do auta a náš syn nás odvezl do Práglu na letiště. Letíme poprvé v životě a tak jsme naprosto dezorientovaní. Našli jsme zastoupení cestovou ESO, dostali jsme tam letenky a návod k použití našeho výletu. Toť vše? To snad nééé! ANO. Je to tak. Musíme se do Amériky dopravit svými vlastními silami a schopnostmi. Už ani nevím jak jsme se vlastně dostali do letadla. Naštěstí v Práglu se nemluví jen anglicky, tak to šlo. Let do Curychu a pak do Los Angeles měl trvat celkem asi 15hodin. Pcháá, To nic není, to zvládneme. Jezdíme autem na expedice po celé Evropě, jsme zvyklí! Řekli jsme si. Ó jak jsme se mýlili! Ta cesta byla nejen náročná při přestupování pomocí několika anglicky našprtaných výrazů a našich odpovědí na otázky letištních zřízenců stylem „Jééés! Nou spík ingliš“ Když konečně počal let z Curychu do Ameriky, tak to jsem si až nad Grónsko říkal – balada! Pak už bylo ouvej. Těch 14hodin bylo k nepřečkání. Po přistání v Los Angeles nás čekaly vstupní americké formality. To teprve byla sranda! Jeden úředník chtěl pasy a ty papírky od kufrů, další nás poslal za kolegou, páč mu končila šichta. Šlus a nedělám! Viděl valutový cizice a tak se nás lekl!! No nic, druhej, nějakej hispánec ve slušivém oblečku nás vyzval posunkem, by jsme přiložili obě ruce na skener a zakameroval nám do oka ku sejmutí duhovky. Poslední se nás na něco voptal, řekl jsem mu obligátní „I nou spíííík ingliššš, jééé?“ Zeptal se nás znova jako kdyby nerozuměl. Prej nějaký fišš či co. Pak někdo v řadě za námi hejkl: jídlo!!!  Ou jééé, jídlo…..ehm fišš nóóóu. A byli jsme v Americe.

Na plácku u východu na nás různí amíci ukazovali svými cedulkami jestli jsme John, Annete, Obama apod. Ne hledali jsme svou cedulku „ESO Travel“ Sešlo se nás tam asi 16, shromáždění u sebe jak vyděšená kuřata. Nikde nikdo. Co budeme dělat?! No cóó. Zpáteční letenku máme, někteří z nás umí anglicky, poletím když tak domů a reklamujeme zájezd. Najednou se k nám hrne chlap se ženskou, v ruce zmačkaný papírek z nějakého katalogu ESO. „To jsou oni!“ Vykřikl někdo. „Nevyprdli se na nás! Jen měli zpoždění!“ Následovala prezentace a rozdělení účastníků zájezdu do dvou skupin, naložení bagáže a dvěma mikrobusy odjezd „kousek za město“ do hotelu. To za město bylo do San Diega u Mexických hranic asi 200km do hotelu Mission Valley Resort, kde zrovna měli sraz motorkáři. No to bude noc! Kupodivu byla tichá, příjemná. Tam to funguje jinak než u nás! Náš mikrobus řídila Michaela, Češka žijící 8let v USA, její domovem se stalo Los Angeles. Byla oblečená po hipísácku, páč taky byla hippie. Na hlavě klobouček, na krku korálky, obleček stylový, a byla to prima ženská.

Ráno snídaně v restauraci byla vydatná a následoval odjezd do starého města San Diega, prohlídka nákupního moderního centra, prohlídka původního historického místa prvního osídlení západního pobřeží a konečně odpoledne návštěva letadlové lodi Midway a prohlídka celé pobřežní promenády. Midway jsme prolezli od motorů v kýlu až po velitelskou věž. Na palubě je muzeum letadel používaných na těchto lodích. Podpalubí mě uchvátilo svou velikostí. Průvodce na věži nám podával odborný výklad. Kýval jsem, a dělal jako kdybych všechno chápal. Nerozuměl jsem mu ani slovo. A bylo to bezva, bylo teho dost.

Odjez směrem vnitrozemí do Palm Spring. To je taková díra pod pohořím v poušti, je to vlastně oáza, vedro jak sviňa asi 40st. Jede se tam skrz snad největší větrnou elektrárnou jakou jsem v životě viděl. Teda jako moc jsem jich vlastně neviděl. Ale týhle bylo zaplněný celý údolí San Gogonio mezi horama Kitching Peak a Cabazon Peak. Do Palm Spring si holky jezdí namlouvat maníky. Všechny tam chodily v šatičkách, neskenovaný ksiftíky mejkapem, na vysokých podpatcích, no prostě Américkej sen. Teda jako tady sbalit holku! Ježíš co to povidám, mám tady svou mamku J . Hotel se jmenoval ……..se už nepamatuju. Ale měli jsme tam bazén, u kterýho bylo první seznámení nás účastníků zájezdu. Popili jsme igelitový víno a šli spat. Klimatizace samozřejmě jela naplno.

Ráno snídaně formou bufetu a odjezd přes Yucca Valley do Joshua Tree národního parku. To je park plný šutrů a kaktusů. Ty jsou takový zprohejbaný, jako když se někdo v křeči modlí za konec trpení. Na pokraji parku jsme se zastavili do obchůdku s činčerami. Zatímco holky se hrabaly v upomínkových nesmyslech, my chlapi jsme dostali nápad vlýzt do blízkého pravého venkovského westernového báru a dát si tam jejich výborný ale slabý pívo. Osvěžilo tak, že nás Michaela musela hledat. Nastupovat a jedem dál! U vjezdu do parku je budka e strážcem parku, spíše s pokladníkem. Na hlavě takovej ten zelenej skautském klobouk, uniforma, na rameni velikém odznak strážce parku, u boudy zaparkovaném Pick-up. A jsme v první zajímavé přírodní destinaci! Josua Tree – inspirace kapely U2. Udělali jsme zde pár zastávek a dokonce i pěší výlet do takové načančané zahrádky s názvem Hidden Valley. Kousek dál se jdeme podívat na kamennou lebku Skull Rock a na odbočce dál zde Michaela potkává povědomý starý rezavý autobus jehož obyvatelem je její výborný známý hippie. Hodila políbení, řeč, další už asi nee páč na to měla fakt málo času, musí se loučit, je v práci, že J. A mě v tý chvíli napadlo, že by byla docela prča strávit zde s hipísákama noc při bubínkách s korálkama na krku a jointem v levém koutku pusy. Ale to bych tady mohl taky třeba zůstat na porád, a co potom…. Zpátky na zem ze snění a jedem dál.

Další cíl je  městečko Williams, kde dnes spíme v hotelu Holiday Inn. Zase stejný pokoje, stejný vybavení, obrovská klimoška a neskutečně blbý ovládání vodovodní baterie ve sprše. A takhle to bude ve všech hotelech na naší cestě. Ráno odjíždíme územím indiánské rezervace na letiště jižně od Grand Canyonu. Zde si někteří z nás zaplatili let vrtulníkem nad tento obdivuhodný přírodní úkaz. Pro nás to bylo ale moc drahý a po letu vrtulníkem jsme nijak netoužili. Zabíjíme asi 1hod tím, že jdeme v blízké vesnici Tusayan do kina podívat se na film o Grand Canyonu. Poznáváme tak dějiny objevení, průběh osídlení i současný stav. Prima, možná nám to dalo víc, než ten vrtulník.

GRAND CANYON - je 277 mil (446 km) dlouhý, od 4 do 18 mil (6.4 - 29 km) široký a přes kilometr hluboký (1,6 km), což z něj činí největší kaňon na zemi. To je bomba, to se tají dech, potí hlava a nevíte co dřív vyfotit, na jakou vyhlídku se vypravit. Ono je to skoro jedno, všude je vidět až do pekla. Je to obrovská jizva v kůži matičky země. Vždycky přijedete na nějaký parking, kousek jdete pěšky na okraj kaňonu a pak jen čumíte. Během pár hodin jsme udělali tři vyhlídky, Grand Canon Village, Mother View, a Desert View, z nichž ta poslední byla asi nejhezčí. Je nejvíce na východ, je tam indiánská věž, kterou zaplatila a postavila jedna bohatá američanka Mary Colter's. Při stavbě věže se inspirovala stavbami v Native American ruins found in the Southwest. Naše delegátka Michaela se s ní dokonce prý osobně znala. Interiér je fakt výjimečný. Sehnal jsem tam v butiku turistický zelený plátěný klobouk, kterýžto model jsem nedokázal sehnat po celý Evropě. Viděl jsem ho kdysi na palici jednoho německého cestovatele. Nasazením tohoto nezbytného doplňku se ze mě stal okamžitě pravý kýčovitý turistman a dědek. Pod věží jsem udělal pár panoramatických záběrů, na kterých je vidět Grand Canon po délce i s ten den špinavou řekou Colorado. Plni dojmů, a s plnými kartami našich fotoaparátů, jsme se vydali na pozdní odpolední pouť do hotelu nedaleko Monument Valley v San Juan. Je to takový téměř vzhledem mexický hotýlek pod červenou skálou vysoko na řekou San Juan. Po cestě fotíme stolové hory při průjezdu Monument Valley, kam vyrazíme druhý den. Na pokojích v Americe je prima to že mají vysoké postele, tak akorát do půli stehen, že každý návštěvník má svý „manželský“ letiště, že v každém pokoji je výkonná klima. TV je plná reklam, najít průběžný film je doslova detektivní práce. Dáváme si před tím v sámožce koupenou večeři ve formě zelného salátu s majonézou, dobíjím baterky, zálohuju.

Ráno hned po snídani na které nás obsluhuje mladý indián ve skejťáckých gatích s „ponožkou“ na hlavě, se vydáváme k Monument Valley. Fotíme hromadný záběr na „Forest Gumpově“ silnici vedoucí k monumentům a pak už zajíždíme k Visitor centru. Odsud krásný výhled na park samozřejmě neujde naší pozornosti. Tady nám delegáti kupují vstupenky na projížďku celkem dvěma jeepy. Náš jeep řídí mladý indián z kmene Navajo. Vymetá s námi kdejakou díru a nebo kaluž, ženský ječí na korbě, a to se mu zjevně líbí. Zastavuje u stánků s činčerami, kupuji si medvědí dráp pro štěstí. Fotíme si zde také indiána na koni jenž pózuje za dva dolary na osobu v červený košili a bílém klobouku na skále s pozadím monumentů. Po této zastávce pokračujeme do bydliště nejstarší indiánky kmene, pracovně ji nazývám „babi Navajo“, která letos oslavila 98 narozeniny. Pro turisty sedí v typické „ženské“ chýší ze dřeva a hlíny ve tvaru prsu ležící ženy. Každý z nás pokládáme One dollar do plechovice na zemi a nábožnou úctou vcházíme ve směru hodinových ručiček do jejího dočasného příbytku. Dočasného proto, že svůj celkem moderní malý domek se satelitní anténou má opodál pod červenou skálou. Tato indiánská babička neumí anglicky a celý život plete koberce. Další zastávka je u dočasného jezírka jenž vzniklo po nedávných deštích na místě zvaném Ski Hole. Zkoušíme ozvěnu a najednou se přede mnou objeví fakt nádherná japonka, tak hezká že mi to nedá ji hned požádat o foto. Po tom ji ale balí mladý obtloustlý indián na mustangovi, kterého ji hned půjčuje a slibuje jí další svůj majetek pokud ho pojme za svého chotě. A na mustangovi je Japonečka ještě kouzelnější. Ale dost, dost, nedaleko na mne přísně kouká má milovaná žena! Nemohu zblbnout přece jak zamlada, a navíc nemám mustanga, že J . Asi o 2kilometry dále je místo zvané Big Arch nebo-li velké ucho. Tady je zvukový efekt maximálního zesílení zvuku, že je slyšet co si lidé povídají třeba o 100m dále. Má žena tam slyšela zcela zřetelně, jak jsem povídal kolegovi, že tady není kde se vych…vyčůrat. Posléze odjíždíme k poslednímu místu, posvátné svatyni Big Hogan. Je to veliká kaverna ve tvaru indiánské hlavy s copem. Tady děláme netradiční společné foto, indiáni nám zaspívají a zahrají na flétnu a pak už jedem k východu kolem nejposvátnějšího místa kmene Navajo jím je v místě Totem Pole útvar Yei Buchej , co připomíná dlouhatánský fakáč, kterým na sebe ukazují naši politici.  Pak už definitivně odjíždíme z údolí směrem k Visitor centru, kde si doplníme zásoby vody, krátce zkoukneme nádherné velkoformátové fotky na chodbě před záchodama a vyrážíme kolem útvaru Mexičan Hat na krátkou pouť k meandrům řeky San Juan, na vyhlídku Goose Necks.

Tady mimo fotografování pořádáme malý piknik. Víno z krabice a a co batoh dal. Pak po silnici 261 valíme na sever. V cestě nám stojí přírodní zlom Mokee Dugway, odkud je fakt nádherný výhled na celou oblast až po San Juan. Červené údolí je facinující. Nahoře se ale rázem mění ráz krajiny. Borovice, skály místo pouště. Zhruba za hodinku jízdy už jsme ve White Canyonu, na obzoru je vidět hora Jacobs Chair. Ve White Canonu děláme krátkou zastávku na vyčůrání a dále po průjezdu červenými pláněmi už nás vítá nejsevernější část obrovského jezera Lake Powell. Moc nezastavujeme, čeká nás ještě dlouhá cesta tzv. „cementovými horami“, jak jsem si je pracovně nazval, po silnici Hwe 24 do Capitol Reef N.P.

Zde zastavujeme asi na půlhodinu u petroglyphů z doby kamenné, a po asi půlhodinové mnou vynucené zastávce na panorama vyhlídce pod horou Mummy Cliff dojíždíme do hotelu Torey Day Inn. Vynucené proto, že jsem psychicky nevydržel při západu slunce v červených horských scenériích jen tak nečinně koukat z okénka na tu nádheru.

Druhý den cesta HWe 24 vede vesnicemi kdysi divokého západu. Ploty, vodní čerpadla na pastvinách,  staré rezavé automobily jako dekorace na zahrádkách, stylové obchody s pomalovanými štíty, bary, telegrafní sloupy, velká auta zaparkovaná na kraji cesty, jen místo prašné cesty uprostřed těchto westernových domů je asfaltová široká silnice. U jedné farmy zastavujeme, abychom se také podívali na živoucí nefalšované polodivoké bizoní stádo. Zkoušíme také si zahrát obdobu petángu, ale s velikýma podkovama místo koulí. Vyhrává ten kdo se trefí nejvícekrát na kolík. Pak už odbočujeme na státní silnici 12, a po průjezdu několika osad stoupáme do „Osikových hor“ (můj pracovní název), nebo-li Dixie National Forest. Po překonání tohoto zalesněného pohoří sjíždíme do oblasti Escalante po vyhlídkové silnici Scenic ByWay 12. Klikatí se na vršku hustě zvlněné oblasti plné kaňonů, srázů, zlomů, k vyhlídce nad městečkem Escalante. Další z nejhezčích výhledů naší cesty. Pokoukáme, ale náš cíl je jinde, náš dnešní cíl je v Bryce Canyonu Vilage, kde je náš hotel, a kde druhý den nastupujeme na nejkrásnější prohlídku našeho dosavadního výletu.

BRYCE CANYON - je poměrně malý, na severu je Suset vyhlídková terasa, na vyšším okraji jižním je Sunrise terasa. Procházíme pěšky po jeho okraji k nejvyšší vyhlídce, a zde padá mé rozhodnutí, že tady zůstanu celé odpoledne, a to až do západu slunce, a budu fotit, fotit a fotit. Před tím ale absolvujeme ještě s naší skupinou výletníků pěší tůru do nitra kaňonu, kde po úzkých průrvách a soutěskách se dostáváme na dno kaňonu, aby jsme pak zase stoupali po klikaté cestičce vzhůru. A to v pekelným hice.. Pak všichni odjíždí do hotelu na žranici, já osamocen postupně procházím podél celého kaňonu, a fotím jak kdyby to bylo naposled, dělám i celková fota krajiny a velká panoramata. Při západu slunce už zde foťáky na stativech má okolo 50ti fotekchtivých fotografů z celého světa. Němci, Japonci, Amíci, a já …Čech. Po západu slunce se vydávám na autobus do vesnice, ale ouvej, nic nejede, páč naplánovaný spoj amíci zrušili. Takže kráčím za spokojeného pobrukování písně od Bruce Springsteena - Born In The USA, pěšky asi na 10km pouť  k vesnici. Jsem na silnici zcela sám, páč amíci pěšky nechoděj. Jezdí kolem mne poslední auta z parku ven, provoz ustává a já přemýšlím jestli mám v batohu aspoň čelovku nebo sirky. Myslím při zpěvu na medvědy, lišky, jezevce co jich tady je asi velmi mnoho a co za tmy určitě budou pány tohoto území. Najednou troubení a vidím náš mikrobus s Michaelou a Růžou. Jeli mne hledat holky, měli strach aby mě nesežral medvěd a nebo nesbalila nějaká bohatá američanka J . Zmeškal jsem žranici, ale mám hromadu vydařených fotek! Ráno v obchoďáku kupujeme synovi  pravý Australský heat, fotím ještě před naším hotelem staré vraky aut,  a vydáváme se na cestu přes Red Canyon k národnímu parku ZION.

ZION national park. Očekáváme zde bombastické výhledy, ovšem čeká nás poměrně zklamání. Prodíráme se pěší tůrou k Emerald Pokos, ale cesta vede poměrně hustým křovím bez výhledů, směrem k řídkému vodopádu a pak po vrstevnici dolů k zastávce autobusu. Nic moc teda. Tohle se ESO travel moc nevyznamenalo. A přitom nás stačilo vyvést na nějakou známou vyhlídku jako Observation Point nebo Angels Landing.

A tak nasedáme a jedeme směr hory, pak poušť a cílem je LAS VEGAS. Město hotelů miliardářů, hříchu a neřesti, heren, pohádkového bohatství a neskutečného množství turistů. Máme představu tady pohádkově také zbohatnout. Mám na to vyčleněnu v rámci naší rodiny částku rovných dvou amerických dolarů. Už vidím jak vzkážu do ČR ať mi všichni políbí prdel. V Las Vegas se ubytováváme nedaleko centra tzv. Strip bulváru. Navštěvujeme ještě před tím Casino, ve kterém máme dojednanou žranic, a kde si dávám mimo další pokrmy celkem 3 steaky za sebou. Velký černoch s velkým nožem mi při posledním požadavku říká: Verry big men- verry big steak. Už ale fakt nemůžu, jsem nacpaný k prasknutí. Přejedl jsem se také proto, abych zahnal chmury a splín z toho, že jsem před hodinkou právě v tomto casinu prohrál celý obnos určený k našemu zbohatnutí. To dollar sis Death, fuck you Las Vegas! Večer jdeme na procházku k hotelu Mirage na výbuch sopky show, pak do casina Paris pod Eiffelovou věží, na zpívající fontánu, dále do Las Vegasských Benátek a nakonec ještě na hudební show ve staré části Stripu. Zde ještě prohráváme neplánovaně další one dollar, a protože z toho máme depresi, jdeme se podívat na největší surový zlatý nugget vystavený v pancéřované vitríně v tomto casinu. Já bych tady v tom prostoru hudby a zábavy byl klidně ale celý večer, ovšem Michalka nás žene k autu, by s námi projela záhy pár garáží (zabloudili jsme v nich totiž) a dovezla nás zpět do hotelu.

Druhý den nás čeká dlouhá way a údolí smrti čili DEATH VALLEY. Prvně zastavujeme na známém místě, vyhlídce Zabriskie Point. Děláme rodinné foto a sjíždíme dolů na dno. Údolí je to rozlehlé a velmi velmi teplé. Když jsem otevřel dveře auta na dolním parkovišti u solné části údolí, dostal jsem facana vařícího vzduchu do tváře. Popadl jsem foťák a litr vody, Michaela zůstala v autě, že na nás tady jako raději počká. Věděla proč. 57stupňů hnusu vlhkého nedýchatelného vzduchu nás provázelo po celou cestu k salinám a zpět. Litr vody padl za oběť jak nic, další litr jsem propotil. To by jeden nevěřil že tady zhubne 1kg za půl hodinu, že? Na konci vyšlapané cesty z parkoviště bylo solné jezero, trochu zvrásněné krystaly soli a tetelící se vzduch. V dálce zamlžené pohoří. Víc nic. Pro kolonizátory to tenkrát znamenalo mnohdy smrt. Smrt tady byla na pořadu den i při pozdějším dolování boraxu v nedaleké továrně. Dnes z ní zůstaly jen ruiny, protože ji museli pávě kvůli umírání dělníků zavřít. Dno údolí je asi 85m pod úrovní moře, vzduch tady necirkuluje, a tak je to jedno z nejteplejších míst na zeměkouli. Měli jsme toho dost a tak po krátké zastávce ve středisku s pár obchody ve Furnance Creek kde stojí i vystavený stroj na Borax, a jedeme na severní část k pískovým dunám, kde krátce zastavujeme a pak už pokračujeme přes Panamint Valley ven z národního parku. Celé odpoledne nám pak trvá cesta do Mammoth Lake, lyžařského městečka v horách, kde tuto noc spíme.

Ráno nás čeká návštěva slavného jezera MONO LAKE s přírodními tufami koukajícími z jeho hladiny. Je to úžasně fotogenické, ale pro běžného turistu celkem nezajímavé místo. Tufy vznikly tak že hladina jezera poklesla, když se vody jenž ho napájejí použily pro napájení nedalekých velkých měst. A pískovcové podloží tím vystoupilo z vody. Dnes je problém hladinu opět vrátit do původního stavu, a dokonce kvůli tomuto poklesu vyhynula populace zdejšího ptactva. Hnízdili na ostrovech jenž se staly poloostrovy nebo dokonce pevninou, a tím se k nim dostali predátoři. Zde se pro mne musí Michaela vracet z parkoviště, páč jsem se zapomněl, fotím jak o život, vydává se mě hledat mezi tufy a křoviny. V tomto směru je se mnou potíž, ale naše průvodkyně vystudovala v Americe fotografickou školu, tak ví co to obnáší a ví že lidé co se tímto koníčkem zabývají bývají občas nedochvilní. Ale ostatní spolucestovatelé mi ani nenadávají, protože jsem jim slíbil fotky. Mají se mnou trpělivost, čímž jim velmi děkuji.

Mono Lake je za námi, před námi se rýsují  hory za jejichž vrcholky je další světově známý park a to YOSEMITE  N.P.. Vjíždíme přes bránu do parku na silnici, jenž se vine mezi skálami, přes údolí plné obrovských smrků s obrovskými šiškami, co padají z opravdu masivních stromů, vidíme i požár v parku, a záhy zastavujeme na Olmsted Pointu udělat pár fotek. Je tady hromada lidí i autobusů. Samý Japonec. Projíždíme pak dál parkem až k Tuolumne Grove. Zde rostou obrovité Seqoie, na které se jdeme podívat malou vycházkou. U jedné takové větší Seqoie se hromadně fotíme. O kus dál je torzo stromu po požáru, vše se tady nechává růst bez zásahu lidské ruky. Mnohdy se požáry řízeně vyvolávají, protože jejich vliv na tyto stromy je jediným podnětem k vyvolání množení tohoto druhu, stejně jako u kaktusů v parku Joshua Tree. Torzo další Seqoie, ale obrovské, nacházíme opodál a má tunel uprostřed kmene. Yosemite park je rozsáhlé území, ovšem nejnavštěvovanějším místem jsou vyhlídky na centrálním údolím jako např. Tunnel point, Glacier Point a další. První vyhlídku míjíme hned u silnice vedoucí do údolí. Zajíždíme pak k známému z vodopádů BridalVeil Fall, kousek k jeho patě jdeme pěšky, a pak odjíždíme na Tunnel point. Na Tunnel Pointu se horší znatelně počasí a pohled na Half Dome a celé údolí je úžasně fotogenický. Ovšem při sjezdu z této vyhlídky nás zastihne obrovská průtrž mražen která zaplní okamžitě celé údolí vodou. Já se v dešti ale jdu podívat do místního muzea Ansela Adamse, nejznámějšího fotografa Ameriky. Kupuji si zde asi za 40 doláčů jeho publikaci a jsem tím uchvácen. Takhle bych mě fotit! To je síla! A je po dešti. Vyrážíme pomalu na cestu vedoucí z Yosemitského parku na jih přes Mariposu, Central Valley, Merced, abychom pozdě večer dorazili do hotelu v Modestě. Jdeme na večeři, kde jsem si objednal hovězí malé steaky s nějakou čili omáčkou, ovšem když jsem do tohoto pak přimíchal zbytek česnekového dressingu po mé ženě, dostalo to neopakovatelnou super chuť, že jsem na to musel upozornit jejich personál. A myslím že jsem jim prozradil recept jenž se stane časem světovým receptem jako třeba Coca cola, ovšem já zase nezbohatnu!

;

SAN FRANCISCO—je konec národním parkům na tomto výletě po Americe, začíná městská americká civilizace a její poznávání. Do San Franciska či-li Friska přijíždíme dopoledne, projíždíme město, okoukneme tak místa kam se podíváme později. Michaela nám ukazuje nejen turistická centra jako čínská čtvrť, bussines centrum, hasičské muzeum, či světoznámou serpentinovou uličku nebo staré tramvaje, ale i méně známá a o to zajímavější místa Friska, kde se setkávají neformální lidé, houmles a další nižší vrstva města. Hraje se na ulicích výborná hudba, zdi jsou všude pestře pomalované uměleckou graffiti, žádnými klikyháky jako v Praze či jinde u nás, jsou tu celé barevné domy, lidi se na sebe smějou a je to tady fajn. Vše procházíme pěšky, od jednotlivých zastávek se přesouváme autem na další místa abychom si tam dali znova rozchod na hodinku či dvě. Golden State Bridge je zde vděčným objektem k fotografování všech turistů nacházející se v  tomto městě. Navštěvujeme i několik obchodů, hledám Halley Davidson obchod, bych si koupil ke klobouku i pořádnou bundu. Žádná mi ale nesedí. Je to tady ale levné. Bundy stojí 150 doláčů, u nás za ni chtějí 8500Kč !! Máme tady spoustu času, protože zde spíme dvě noci. Hotel je ze 30let a je prima. Ovšem večer se jeho okolí náhle promění v dealerské doupě narkomanů, žebráků a opilců. Válí se všude, po chodníkách, v parcích, po silnicích a je zajímavé že je policie nechává v klidu. Je tady taky spousta "hovniválů" čili bezdomovců s nákupním košíkem. Zvláštní svoboda Ameriky, na jedné straně puritánská (nesmí se pít pivo veřejně na ulici, nesmí tady být nevěstince) a na druhé straně si můžete lehnout před banku, vedle kandelábru nebo doprostřed chodníku a nikdo se Vás na nic neptá. Druhý den nás čeká plavba lodí pod slavný most Golden State Bridge. Dnes, stejně prý jako kdy jindy, se topí v mlze. Plujeme kolem slavné věznice Alcatraz zpět do přístavu. Opět absolvujeme procházky městem, jízda historickými tramvajemi, návštěvy obchodů, výhledy z návrší, kde fotíme naše ženský a oni nás,  abychom završili poslední den ve Frisku večeří. Na večeři jdeme do české restaurace Prague Café pod mrakodrapem Pyramida. Zde si dáváme většinou česká jídla, děláme společné foto a trávíme příjemný večer. Mluví se zde česky. Majitel zde podle fotek na stěně přivítal i naše celebrity jako božského Káju Gotta se ženou, Zedníčka, Donutila a další. Majitelé a obsluha jsou tu již 12let a zpátky by se už nevraceli. Ani se jim nedivím. Být mladý a plný elánu………stálo by to za zkoušku.

Blíží se pomalu závěr našeho putování po jihozápadě USA, odjíždíme z Friska podél Pacifiku do MONTEREY, města původně rybářů, dnes turistické centrum, po jeho pobřeží slavné pláže, golfová hřiště a haciendy amerických boháčů. Na pobřeží se jdeme podívat na 250let starý cypřiš jenž je ikonou této části pobřeží. Běhají kolem nás veverky, díváme se na břehy ostrova Bird Rock plné ptáků, lachtanů, rypoušů a lvounů. Po cestě na jih jedem po pobřeží Big Sur, a s menšími zastávkami v hippie butiku a hospody, při focení atlatiku, jeho zálivů a mostů končí den v San Simonu v hotýlku u moře. Ráno se vracíme pár kilometrů podívat na pláž, kde se líně povalují stovky Sea Elefant či-li Rypoušů sloních. Pokračujeme pak zastávkou v Santa Barbaře kvůli drobným nákupům činčet (malé pozornosti pro příbuzné). Navštěvujeme zde velmi pěkný obchod s arabským oblečením, kupujeme originál kašmírovou šálu na památku a k ještě většímu zkrášlení mé krásné ženy,  a spěcháme abychom na sklonku odpoledne dorazili do LOS ANGELES nebo-li L.A.

Projedeme Holywood Bwl, Beverly Hills se starými stromy, Bussines centrum, jedeme na výhlídku nad městem, navštěvujeme Universal studios. My dovnitř nejdeme, procházíme se raději ve studiích v městečku City Walk s nádherným Hard rock cafém s obrovským Fenderem stratošem před kavárnou, obdivujeme parašutistický trenažér, prolézáme obchody. Růža si zde kupuje koženou kabelku co vidíme za výlohou jednoho ze známých obchodů Fossil, není ani moc drahá, což mě velmi překvapuje. Čekal jsem větší gardu teda. J Později ve městě procházíme centrum Holywood bulváru, včetně Kodak divadla, kde se udělují oskaři, Čínského divadla, chodníků slávy s hvězdami známých filmových a hudebních osobností. Je zde neuvěřitelný mumraj turistů a místňáků v úborech filmových hvězd, jenž nabízí za poplatek foto do památníčku. Mamka se v jednom momentě ocitá mezi ufony, aby pak následně na to řízeně objala Schreka. Michaela nás potom nakládá a veze ještě na pobřeží do Santa Monicy, kde končí Route 66, kde se schází svobodní lidé Ameriky, kde je spousta pouličních umělců, obchodů, butiků, krámů, restaurací, pomalovaných skulptur, ale i bezdomovců co se zde válí po trávníku nebo hrají na někým darované piáno. Zde chodil cvičit do pobřežní tělocvičny sám velký Schwarzenegger, aby se pak stal guvernérem tohoto státu California. Teď se tady taky cvičí, jezdí na prkýnkách a nebo pořádají veřejné koncerty začínajících kapel. Bylo nám tady krásně, svobodně, nasedáme do auta a navečer se vracíme na hotel. Ráno balíme věci, zjišťujeme že všechny kufry máme téměř přes váhu, následuje transfer na letiště. Michaela se s námi loučí a čeká nás úmorná a nekonečná cesta transkontinentálním letem do Evropy. Díky Ameriko, tak zase někdy…….

Počet shlédnutí: